Ženy mají také rády auta, ovšem tak nějak jinak, než my muži. Jsou pro ně zpravidla buď módním doplňkem, nebo stěhovákem. Jestliže muž nadšeně zkoumá sílu motoru, akceleraci a elektrické ovládání kde čeho, pak pro ženu je důležité, jak ji bude barva karoserie ladit k vlasům a tomu krásnému novému kostýmku, co si na jaře pořídila. Má-li ekonomické geny a to ženy často mívají, tak i spotřeba. Jako naprostou samozřejmost pak ženy berou, že auto dokáže absorbovat a přepravit všechny ty tašky, krabice a kufry, které zabalily na letní dovolenou u moře. Nic nedají na naše ironické poznámky, že na tuhle hromadu by potřebovaly skříňovou Avii a ne limuzínu Oktávie. Nejhorší na tom je, že ono se to tam nakonec vždy nějak vejde, jako by ženy měly nějakou tajemnou schopnost popírat fyzikální zákony.

Ať už si myslíme cokoliv, s řidičským uměním našich drahých poloviček to není zas tak zlé. Ony neřídí jen tak pro radost, třeba ze sportovní jízdy jako my. Řídí ze zcela pragmatických důvodů, že se potřebují přepravit z místa A do místa B. Třeba s nemocným dítětem k lékaři nebo pro tu fantastickou kabelku, co je zlevněná v akci. Dostane-li se jim příležitosti k pořádné praxi, pak se stanou zručnými řidičkami. Třeba moje dcera, kterou si instruktoři v autoškole předávali jako horký brambor, si následně coby studentka přivydělávala výkupem akcií od drobných akcionářů pro nějakou burzovní společnost. Hnána vidinou koruny objela celou republiku a najezdila snad 20 tis. km dnem i nocí. Kromě ekonomického benefitu se stala i zručnou řidičkou, která se umí orientovat v mapě a plánu měst.

Moje žena zas má na silnici velké štěstí a ještě nikdy, na rozdíl ode mne, neplatila pokutu. Kdysi se zapovídala u své kamarádky až do setmění, bůh ví, jestli i nějakou sklenku nevypily. Když pak jela autem ten kilometr domů, tak díky tomu, že startovala pod pouliční lampou, nerozsvítila světla a nevěnovala ani velkou pozornosti vozu VB (policie, pro ty později narozené), který jí stíhal. Dostihli ji až na našem parkovišti, bez papírů a objevili i několik měsíců prošlou technickou kontrolu. Žena s nevinným, ale rozhodným výrazem v tváři s klidem opáčila „Toho si nevšímejte, to už má muž zařízené. Můžete jít k nám domů, tam doklady mám, na ten kousek jsem si je prostě nevzala“. Příslušník zalapal po dechu a zoufale odpověděl, „Zamkněte auto a jděte prosím vás…a nikdy jsme se nepotkali…“. Tato sugestivní schopnost ale není náhodná, jé mé ženě tak nějak vrozená, o čemž svědčí i následující příhoda.

V Teplicích, už po revoluci, jí jednou nasadili botičku za nedovolené parkování. Když s ní přišel příslušník městské policie k botičce, aby ji odemknul a ženu zinkasoval, rozproudila se debata. Žena se ohradila, že není pěkné, že jí botičku vůbec dali, když šla jen na chvíli do obchodu. Že oni jako zdravotníci taky každého ošetří a vyjdou mu vstříc, když má těžkou chvilku. Policista malinko znejistěl a zeptal se, jak by se tedy potrestala? Žena bez váhání odpověděla, „Já bych si domluvila a pustila bych se“. To ho dorazilo, odemkl botičku a jen rezignovaně řekl, „Jeďte prosím vás“.

Moje žena má zřejmě v sobě jakési fluidum, které ji chrání před úhradou pokut. Když počátkem prosince v Ústí zvýšili jízdní tarify v městské dopravě, měla žena ještě několik starých lístků. Asi po deseti dnech si tedy v autobuse spořivě štípla starý lístek. Náhoda tomu chtěla, že za chvilku uviděla revizora, který kontroloval hlavně mladé cestující. Uklidněna si tedy sedla, když tu ji vyruší pozdrav nenápadné ženy „Dobrý den“. „Co si přejete“? odtuší manželka. „Mohla bych vidět vaší jízdenku?“ a žena předkládá revizorský odznak. Moje žena sebevědomě ukáže označenou jízdenku. „Ale tahle je bohužel neplatná! Už musíte mít nový lístek“. Manželka se upřímně podivila a vysvětlila, jak zdaleka přijela za svojí starou maminkou a teď jí jede pro léky. Revizorka empaticky uznala manželčiny vývody a upozornila ji, aby si koupila nové jízdenky a že ty staré si může stále ještě vyměnit v dopravním centru. No, my ostatní bychom asi museli vytáhnout peněženku a zaplatit pokutu.

Z cyklu „Vše, co jsem v životě potřeboval vědět, mi pověděla má žena.“ hlubucek.net