Opravdu se nemohu chlubit, pokud setkání s hlavou státu je důvod k chlubení. Už vůbec se nemohu pyšnit, že bych se snad někdy dostal do zorného pole očí želbohu zesnulé královně Alžběty II. Nejblíže jsem se k ní dostal ve Skotsku cestou po A 39 a ten co mu auto patřilo povídá:

„Vidíš, tam za řekou je Balmoral a královna tam zrovna je, pozná se to podle vlajky.“

Byla tehdy mladá, já v roce 1963 mladičký - v době, kdy ledy v naší zemi na pár let polevily a do Británie se mohl studentík dostat takzvaně na pozvání.

Zkrátka, královnu ani žádnou pomazanou hlavu jsem osobně na vlastní oči nespatřil.

S prezidenty už je to, dá se říci, lepší. Pravda, s těmi československými, případně českými. Jako školák jsem si mohl důkladně prohlédnout Klementa Gottwalda. Ležel mrtvý pod skleněným poklopem v památníku na pražském Vítkově, proměněném na mauzoleum. Měl na sobě uniformu ozdobenou řády. Dětskému nemilosrdnému oku neuniklo, že špičky hvězd jsou jaksi zašlé a bezelstná ústa se zeptala, proč, souškoučko, někdo ty hvězdy nevyčistí? Odpověď zněla, že na některé věci je nejlíp se neptat, takže vidíte, že to bylo setkání výchovné. Jeho dva nástupce jsem zahlédl také jako školák při prvních májích, Svoboda mi uklouzl, Husáka jsem spatřil na vteřinu, když jsem se byl podívat na otevírání trasy B pražského metra a on tam byl na Můstku v davu bodyguardů. S trojicí Václav Havel, Václav Klaus s Miloš Zeman jsem se potkal opakovaně a mluvil s nimi, s tím posledním dávno nejen před tím, než se stal prezidentem, ale před tím, kdy na to mohl jen pomyslet. I když, jak nepochybuji, už tehdy věděl, že by si to tato země zasloužila.

Pokud jde o hlavy států zahraniční, v seznamu mám jen prezidenta Malty. To jsem tenkrát – bylo to před třiceti lety – ztratil ve Valettě brejle na čtení a zašel k optikovi, jestli nemá na prodej takové ty lisované za dvě stovky. U chodníku stálo velké černé auto, přijel autobus a autobusák vztekle troubil a auto poodjelo kousek dál. Vlezu do krámu, tam stál pán a vybíral si kousek se zlatými obroučkami a pomáhali mu tři příručí, a tak mě něco napadlo, vyšel jsem ven a jdu k tomu černému autu se znakem na dveřích a ptám se šoféra: To je pan prezident?

Ano, přikývl, to je Jeho Excelence.

Byl to Vincent Tabone, čtvrtý prezident Malty od roku 1974, kdy hlavou státu přestala být, kdo jiný, královna Alžběta II. Přejme jí věčnou slávu a blaženost.