16.8.2022 | Svátek má Jáchym


VÍKENDOVINY: Oteplouch

17.3.2006

Už si připadám jak ve televizních zprávách na Nově. Protože už bych taky mohl vytřeštěně koukat do kamery a vykřikovat: "Tak něco takovýho tady níííkdo nepamatuje. Hrůza! A to pane redachtore, mám tu chalupu 35 let! Strašný!!"

Venku totiž už zase padá sníh. Tedy on padá na českých, moravských, rakouských, německých, italských, švýcarských i slovinských horách (další případně doplňte) s malinkejma pauzičkama, ale fakt s malilinkatejma, nepřetržitě vlastně už od konce listopadu. A protože teď je březen, tak jak se říká, když je něčeho moc, tak je toho příliš.

Jediný, kdo se raduje, jsou děti. Pokud jsou na horách. A protože vnuci jsou na horách už od Vánoc, radují se až jsou skoro uradovaný. Já jsem tak uradovaný a usportovaný, že bych si nejraději vlezl do postele. A to si od sportování a lyžování a házení sněhu - kvůlivá tomu abychom se vůbec dostali závějema do chalupy - dávám dostatečně dlouhé pausy pracovním pobytem v stověžaté matičce Praze. Tam nelyžuji ani neházím sníh, tam ho z chodníku odhrabuji.

Na Božím daru je dětský vlek a lyžařská školička. Vnuci moji a vnuci kamarádky se tuhle zimu odborně učí lyžovat. Že aby nebyli za blbce a že aby byli sportovci. Což by je mělo v budoucnu ochránit od svodů světa. Fakt sice je, že ono se, pokud si pamatuji a jak naznačují i filmy pro teenagery, toho na horách moc nezměnilo a paří se a kouří a milostně laškuje furt. Ale pořád si myslím, že taková opice večer uprostřed hor se ráno daleko nejlépe vyčistí někde na bílém svahu. Jo a somráci, feťáci a podobná sběř se na lyžích ani na prknech moc nevyskytuje. (Tím nemyslím nějakýho jointa, nejsem lidovec!)

Momentálně je pauza. Tedy, dávám si pauzu. Od lyžování. Mládež a vnuci lyžují. Furt. Já pauzíruji. Pravidelně furt. Sedím na stole u bufáče u lanovky, na stole, na kterém se v normálních letech jí. Letos kouká nad sněhem deska stolu asi tak patnáct čísel a to jen díly tomu, že obsluha prohazuje okolí boudy, aby celá nezmizela pod sněhem.

Patami přezkáčů vy vyhrabuji díru, abych měl při tom sezení nohy aspoň trochu dole, a nevypadal jak ženská v pozici, když se připravuje na gynekologickou prohlídku.

Sněží. Jo, to už jsem vlastně říkal. Koukám. A poslouchám. Vlekař na tomhle učícím vleku - upravené POMĚ - pomáhá začátečníkům nastupovat. Protože se pomalu skutečně stáváme světovými, a to i na Božáku, z mně neznámého důvodu, snad jak už je z toho tak zmatený, že vysvětluje ruskému mladíkovi německy, že takhle si na prkně akorát rozbije hubu ale rozhodně se nerozjede. Mladí rozeřvaní Rusové, čím méně sebevědomí, tím hlasitější, předvádějí na snowboardech neuvěřitelné věci.

Vietnamci jsou tiší. Vietnamský tatínek cosi vysvětluje své dceři stojící na vypůjčených lyžích, ačkoliv evidentně sám na lyžích nikdy nestál. Všichni tatínkové celého světa radí svým dcerám, co mají dělat. I když o příslušné věci neví ani "ň". To je taková všelidská tatínkovská vlastnost. Radit dcerám.

Vlekař dumá, jak vietnamskou skorodámu oslovit, když tu její brácha, černovlasý a černooký Vietnameček stojící v řadě za ní, zařve na ni jak na lesy: "Ségra, seš kráva?! Chyť se toho klacku a vraž si ho mezi nohy a nezdržuj!"

Mladý muž umí evidentně dokonale česky, jen, jak se zdá, některé možné významy některých slovních spojení češtiny mu unikají. A nebo možná ani neunikají.

Opodál stojící starší německý pár odloží běžky a jde si koupit párek v rohlíku. S obsluhou promluví "pidgin-deutsch" a spokojeně se zakousnou do té párkové hrůzy. Lyžařský instruktor vysvětluje ruské holčičce taje lyžování svojí rodnou slovenštinou promíchanou výrazy jako "Da" a "Charašó“.

Sedím, popíjím kapučíno v plastikovém pohárku a ignoruji pokřiky tří a půl letého vnuka: "Dědo, co porád sedíš? Viděl si mě jak sem jel?" A mihne se kolem mne s kamarádem. Vypadají v lyžařském asi tak, jak jsme si v dobách, kdy jsme četli prvního Stanislawa Lema, představovali kosmonauty. Na nohách vysoké a veliké plastové boty, celé tělo i s rukama ukryto v kombinéze stažené v pase, velký límec kryje krk a zepředu se zdvíhá až k ústům, nad nimi obrovské protisluneční a neprůhledné brýle navlečené přes anatomicky tvarovanou helmu. Pod helmou na mají hlavě návlek jen s otvorem pro obličej, jaký mají závodníci formule 1. Zaklapovací bezpečnostní vázání a barevné lyže vše uzavírají.

A pak že není žádný pokrok! Sedím koukám, dneska mi to lyžování nějak moc nejde a vzpomínám. Díky modernímu oblečení mi ani není zima. Stačí dát rukavice pod zadek.

Špindl a jasanové lyže s kandahárem a bez hran! Vjel jsem s nima do potoka, na jedné straně se špičky s bambulkama opřely o jeden břeh potoka, na druhé patky o druhý a já stál v kožených lyžákách na dně. Přes nohy mi laškovně přebíhaly vlnky. Šmarjájosef, to mi pak mrzly nohy!

Oblečen tehdá do tmavomodré větrovky z padákového hedvábí, pod ní ručně štrikovaný svetr, šponovky pravé vlněné, co se na nich dělaly ze sněhu takové žmolky a ledové kuličky. To byla ta naše pravá lyžařská výstroj. Jen jak si na ní vzpomenu už mi je zima!

Ovšem nejen v mládí nám byla na lyžích děsná zima. I v pozdějších letech, když jsme lyžovali na kopci za chalupou ve starých džínách a pak už dokonce v elastických sjezdařských kalhotách s laclem a vycpanými koleny. Ale zima nám byla futr! Nohy, ruce a, no přiznejme si to, prostě to….

Z bujarosti jsme později na chalupě pořádali noční slalomové závody, mírně již prohřátí "Rumíčkem lékařským". Za slalomové tyče jsme používali na podzim předem nařezané štangle - štangle je germanismus, ale velice výstižný, české slovo "tyče" prostě nevyjadřuje tu správnou představu.

No jednou když Milan vzal jednu takovou pořádnou štangli na lyžích - v džínskách a při mínus deseti pod nulou - rozkrokem, usoudily dámy, že se s tím něco musí udělat. Manžel, který se vrátí z lyžovačky a musí si nahřívat moudí v lavoru s teplou vodou, jak to má zmrzlý, to je o zdraví. A taky o pozdější funkčnost, že ano!

Nevím, která z našich žen nám nejmilejších, jednoho večera přinesla do společnosti cosi upleteného. Na první pohled to vypadalo jako návlek na velký prst, tedy hodně velký, a na konci to mělo takový jako sáček a na něm zapošitou tkaničku na zavazování.

Koukali jsem jako blázni. Co to je? První to pochopily samozřejmě přítomné dámy a hned se začaly silně dohadovat o tom, jak se to plete nebo háčkuje, jak se bere míra, jaký je nejlepší materiál. No prostě neminul snad ani týden a každý z nás byl opatřen tímto zařízením. No, když jsem tak porovnával ty velikosti se skutečností, holky nám buď chtěly udělat radost a nebo se jedna před druhou vytáhnout domácí kvalitou. Co se týče velikosti.

Jen název nebyl jasný. Třeba "pytlíkovník" byl zavržen, protože nevyjadřoval celou podstatu. Nešlo jen o pytlík! Také navržený název "drtič mrazu" byl zamítnut, protože označení "drtiče mrazu" se používalo po pánské ale i dámské podvlékačky.

Nakonec kdosi vyslovil to pravé jméno: Oteplouch!

Ano, ano, jásali všichni, budeme tomu říkat "oteplouch". A u toho zůstalo. A jak hřály! Oteplouchy s příchodem zimních futrovaných kalhot odvál čas.

Nedávno mi přišel mejl a v něm, co nevidím, fotografie několika oteplouchů přímo, dalo by se říci, v akci. Podle těch pánů a podle toho, kde stojí, se zdá, že byla fotka pořízena někde na pláži. No, pokud se někdo z vás koupal někdy na Rujáně a nebo u Warnemünde, je to jasný. Tam je taková zima, že se dá koupat jedině nahý bez plavek. Ovšem když se vyleze, tak i když je člověk v plážovém koši, tenhle orgán se fakt, pokud se pro to něco neudělá, ne a ne ohřát. Vím z vlastní zkušenosti. A v tu chvíli přijde k duhu velice oteplouch!

Začal mne zábst zadek na tom stole, i přes vyfutrované oblečení, a kluci by sice ještě lyžovali, ale už se víc válí po zemi než stojí na lyžích, a tak pojedeme domů.

A já nepotřebuji žádného "oteploucha". Já mám v autě elektricky vyhřívanou sedačku. Vřele doporučuji. Doba, kdy nám holky zkoušely, jestli nám ty oteplouchy fakt správně uštrikovaly a jestli dobře sedí, už je pryč.

Ale protože mám dva vnuky a jsou mi podobní (no, snad z toho vyrostou), oteplouchy splnily svoji funkci. A nenechaly zahynouti nám, možná dokonce pomohly i budoucím.Aby jako byli. Čest jejich památce! Teda těch oteplouchů!

A pojedete-li na dovču někam, kde je studený moře, nezapomeňte si vzít nějakého oteploucha s sebou. Požádejte o výrobu nějakou dámu, může to být i vlastní manželka, má-li smysl pro humor. Upletený je to fik-mik. A ohřejete se a ještě vám zbudou vzpomínky.

Nejdřív je totiž potřeba vzít míru....

P. S.- Pod obrázkem oteplouchů bylo napsáno "crocheted". Myslím, že je to francouzsky a má to něco společného s háčkováním a nebo s hákem. Tak nevím.

oteplouch