Kdykoli projíždím pražskými Dejvicemi, mám takový zvláštní pocit. Hřejivý. Je mi tu hezky. Narodil jsem se tu.

Kecám! Narodil jsem se v porodnici v Podolí, ale v Dejvicích byl první domov, který jsem vnímal. A těch biografů, co tu na „šestce“ bývalo! Starší ségra mě chytla za ruku a vždycky se našlo někde něco ke koukání! Za pár korun! Kino Kyjev, Bruska, Svornost, Ořechovka a další a další... Pamětníci, přidejte!

Na místě, kde je dnes hotel Diplomat a celý komplex budov PPF, byla kolonie čtyř ulic řadových domků. Neskutečné místo! Kus od centra Prahy nám po dvorku běhaly slepice, kvetoucí skalničky obklopovaly vilku, kterou postavil můj děda s tátou a poutaly náš pohled z okna. (Jako takhle: někdo má na skalce hrad, my měli jen vilku. Ale s balkónem! Tak trochu funkcionalistickou. Hotovej Adolf Loos.) Nad zahradou se klenula obrovská hrušeň. A ty hrušky! Mmm! Alexandry. Když uzrály, padaly do hustého měkkého břečťanu, aby si neublížily.

Děda je prohnal kolonou a hruškovice byla prý dobrá. Já to samozřejmě nemůžu vědět, jsem kojený Vltavou, ne kořalkou, ale vzhledem k tomu, že ani děda, ani můj táta neoslepli, tak se asi povedla.

Proměna ovoce v kapalinu probíhala v koupelně. Tam totiž byl plynový kohoutek, na který bylo možno napojit vařič. Původně tam byla možná kuchyně... Jinak si plynový kohoutek v koupelně nedokážu představit. Že by terapie inhalací? To by byl sakra Welness! Anebo originální bublinková koupel? Nikdy jsme to nezkoušeli a bublinky jsem si vyráběl sám. Hádejte jak!?

Přes vanu bylo prkno, na prkně vařič, na vařiči měděný hrnec s kvasem, nad ním soustava tajemných skleněných trubic, záhadné hadičky s proudící vodou do chladiče a ven do vany.

U nich nestojí ani alchymista Giovanni Scotta alias Honza Skoták z Hrdlořez, ani nikdo jiný, ale můj děda a pod tím vším moje dětské oči pozorují, jak se stoupající páry z hrnce sráží v trubicích a trubičkách do tekutiny, která na konci procesu odkapává do láhve. Cítíte také tu vůni?

Prostě lalicha paprtě acháno, acháno, pispurti, žbrdluch - online.
Někdy děda nakapal výsledek na lžičku, zapálil ho a já sledoval modrý, mihotající se, magický plamínek.

Ale proč Raketou na Mars?
Nejde mi teď o písničku od paní Věry Špinarové, ale jestli chcete, dejte si ji při vzpomínce na onu dámu s chutí a z prndla hrndla!
Ten plynový kohoutek v koupelně měl i jiný účel. Když zrovna nebylo k dostání uhlí na topení, našim se podařilo sehnat alespoň koks. Ne, že bychom si vespolek šlehli, sjeli lajnu, aby byla iluze tepla, prostě byl k dodání jen ostatní uhelný produkt. A když chcete zapálit koks zápalkami, rupla by na to denní výroba Solo Sušice. To býval jeden podnik, který kdysi dávno vyráběl zápalky... Zápalky? To byla taková malá dřívka,....nemusím? Děkuji.
Řešení?
Táta vzal hadici, která dosáhla od hruškopalného kohoutku v koupelně až ke kamnům v obýváku. Na jeden její konec umístil jakýsi nátrubek, takové udělátko, druhý nastrčil na kohoutek. Pustil plyn, zapálil, přešel s fagulí z koupelny do pokoje a hořící koncovku vstrčil do kamen pod nálož koksu. Po nějaké době se koks přímým nesmlouvavým plamenem rozpálil a bylo teploučko!

Takže když si to uvědomíte, uznáte, že raketa mohla být velkolepá a dozajista meziplanetární! No, a za takových patnáct let se mohla na oběžné dráze k našemu osamělému domku přidat ona proslulá vrátnice z Černobylu. Připomínám, že tenkrát proudil trubkami svítiplyn, který byl více výbušný. Ale nestalo se. V Černé kronice se o nás nic nepsalo, nám bylo doma teplo a mně se podařilo ve zdraví dospět... Tedy aspoň věkem. :-)

Představil by si dnes někdo mladý něco podobného? Dokázal by pochopit, že se muselo ve spoustě věcí improvizovat? Snažím se o tom občas vyprávět dcerce, že leccos není samozřejmé. Člověk si má vážit všeho kolem sebe a život není jen o TikToku.

Tuhle mi jeden mladý pán při hovoru a vzpomínce říkal, že ho, jako malého, vlastně obtěžovalo, že se při přejezdu státních hranic s EU, muselo zpomalit na 80 km/h. Krásně nicotné, že?