Rád vzpomenu na moji praktickou lékařku. Je to úchylné, myslet na doktora!?
Bílé pláště nijak moc nepotřebuji. To jen když je mi třeba nějakého razítka na potvrzení.

Na Marušku ale myslím rád. I když bodů tedy ze mě nikdy moc neměla... Dostali jsme se až k tomu, že si tykáme. Při zachování naprosté úcty! Proto si
troufám o ní mluvit jako o Marušce, snad mi to odpustí.
(“Ukaž, já ti aspoň změřím tlak...... Jéžíšmarjá! Proč zrovna já musím být ta, která ti vynadá!“)
Pacienti ji mají také rádi. Nedivím se. Jakmile se otevřou dveře ordinace a ozve se výzva sestry:
„Další!“, krátce nato vcházejícího ošetřeníchtivého vítá odzbrojující hlásek:
„No dóbrýý den! Pojďte dál, ráda vás vidím, jak se máte?“ a každý zjihne. Protože je vítán! Snad proto je u ní stále narváno.

Když byl kolega kdysi na prohlídce, SMSkovali jsme si:
„Jak jsi na tom?“
„Uz tri ctvrte hodiny jsem prvni!“

Myslím, že mnozí lidé potřebují zejména sluníčko, které je zahřeje a hlavně vyslechne! Pak už stačí jen Paralen, nebo odeslat ke specialistům. Prostě - Maruška.

Hodně to zjednodušuji, ale určitě mi rozumíte, jak to myslím. Ono by bylo ideální, kdyby lékař od boku střílel diagnózy, nejlépe rovnou s termínem operace... Možná to tak bude dělat AI, pokud ji k tomu pustíme, ale až ji někdo hackne, naše místo ošetření se z nemocnice, třeba na Královských Vinohradech, přesune kousek vedle severozápadním směrem na Olšany, městské hřbitovy...

Paní doktorka má potíž - po problematickém porodu má srůsty v bederní páteři, moc ji to bolí a špatně se hýbe. Nerozumím této problematice, tak dále nerozebírám a přijímám ten fakt. A ostatní je naše soukromí...

Říká mi: „Víš, Honzíku, mně je někdy tak zle, že ráno obejdu celý byt, kde najdu nějaké prášky, sesypu je do dlaně, kopnu to do sebe a jdu ordinovat.“ Říkám jí:

„Maruško, tak u tebe jsem v klidu!“ Mám na mysli styl samoléčby.
Máme to jako odlehčení situace. Špičkujeme se prostě.
Kdysi jsem k ní přišel, opět pro nutné razítko a ona říká:
„Honzíku, mně dneska ty záda berou! Já bych se tak potřebovala projít a protáhnout!“
„Tak co ti v tom brání? Běž! Já s tebou klidně půjdu!“ povídám.
„Když tady je plná čekárna!“ odpovědně vnímá situaci.

„Tak běž Maruško, já jim vysvětlím, že jsi musela nutně odejít!“ pomáhá v situaci sestra. Paní doktorka má praxi v pečovatelském domě, a když se některému stařečkovi neudělá dobře (udělá nedobře), vezme svou koženou brašnu a belhá se chuděra přednostně pomoci jemu. Má to ve smlouvě a pacoši jsou na to zvyklí. Tentokrát měla možnost pomoci sama sobě.

„Tak už běž Maruško, když ti pán nabízí doprovod!“ ponouká ji sestra.
Vyšli jsme ven do vnitrobloku paneláků, paní doktorka se do mě zavěsila a povídali jsme si. Tedy spíš jsem ji poslouchal, její historky. A měl jsem pocit, že moje maličkost zachraňuje lékaře... ;-)

Je zajímavé poznat lékařskou problematiku i z druhé strany. Lidé si přesunuli odpovědnost ze sebe na doktory. Připouštím, že si za to můžou lékaři sami. Jak si nás vychovali, tak nás mají!

„Jak to, že jste mému nachlazenému děťátku doporučili čaj s citrónem a vyležet v posteli? Jak je možné, že jste mu nepředepsali antibiotika? Budu si na vás stěžovat na lékařské komoře!“

„Maminko, proč necháte to vaše batolátko lézt u nás po zemi?“
„No někde přeci musí získat imunitu!“
„Ale myslíte, že v ordinaci, kam chodí nemocní lidé, je to zrovna vhodné?“
Kudy z toho ven?

Ze všech příhod, které mi při procházce vyprávěla, vyberu tu, která se mi nejvíc líbí:

„Víš, Honzíku, někteří pacienti k nám chodí každý den! U některých ani neuklízíme karty, máme je stále na stole.“
To bylo ještě dávno před striktním GDPR!

„A takhle k nám chodí jedna bába, že chce namazat opruzenou řiť. Jednou, bylo to někdy před Vánocemi, lidi se v narvané čekárně hádali, vypjatá situace, ženská opět ve dveřích. A když, namazaná, odešla, sestřička mi říká: ‚Já jsem ti Maru z těch lidí tak nervózní, já jsem asi sáhla vedle a namazala jsem ji omylem kafrovou mastí!‘

A druhý den opět, jako hodinky, „štamgastka“ ve dveřích a říká:
‚Teda, nevím, čím jste mě to včera namazaly, já tam měla takový výýtr! Ale bylo to dobrý! A teď prosím, namazat!‘ a vystrčila svůj šifonér...“

Teď už prý drží praxi její dcera, která nepadla daleko od stromu a Maruška dochází jen někdy. Přeji jí dobré zdraví!

A některým pacientům všeobecně, ať se někdy zkusí trochu zamyslet...
I když chápu - kam se hrabou vaše starosti na ty moje! Nikdo nemá takové potíže, jako mám já! Právě mě píchlo tady na boku a zaručeně umřu! Doktore, pomozte! Od toho jste tady! Jinak vás dám k soudu!

:-P

Douška pro toho, kdo chce slyšet:
Vezl jsem tuhle jednoho lékaře. Říkal mi:
„Můj otec má jít na určitou operaci. Povídá mi frajersky - no co? Vždyť si platím celý život nemocenskou, tak mám na ni snad nárok! Tak mu říkám - Ta tvoje operace, tati, stojí přes dva miliony, tolik opravdu, při občasné „spotřebě“, na nemocenském naspořeno nemáš!“
„Aha....“