Často se teď řeší, bohužel, vojenská otázka. Něčí minulost, žhavá současnost i naše budoucnost. Mimoděk, k odlehčení v mnohém neveselé situace, jsem si vzpomněl i já na mou „službu vlasti“.

Narukoval jsem v osmdesátých létech do Košic. Neměl jsem modrou knížku, disident tedy nejsem. Co nadělám?

Byli jsme jedna z rot RZLP, zabezpečovali jsme provoz Vojenské vysoké letecké školy. Mí „spolubojovníci“ jezdili s cisternami s leteckým petrolejem, se startovacími agregáty SUEZ, instalovanými na „Vejtřaskách“ a s další a další technikou potřebnou pro obsluhu školních Albatrosů a Ešusů (L-29 Delfín).

Ach, Albatros, L-39,.... Pan inženýr Jan Vlček a jeho lidé byli umělci! Skvostná elegance! (Jen mezi námi, doufám že se to tam nahoře pan Vlček nedoví: hezčí pro mě je snad už jen Grumman F-14 Tomcat. Dávno před filmem Top Gun. A možná i před Tajemnou září nad Pacifikem.) No, samozřejmě, Clarence „Kelly“ Johnson, otec mimo jiné F-104 a SR-71, je také nedostižný, ale Albatros je Albatros a je náš!

Ač jsem chtěl být u letadel, na letiště se mi málokdy podařilo vůbec dostat. Jen když jsem tam utekl. To když přišel kolega a říká: „Mám jet na letiště a nemám velitele vozu.“ (Musel jet buď v koloně, nebo s velitelem vozu, nikdy sám!)

„Tak já ti ho udělám!“ a šup, když jsem měl svoji práci hotovou, už jsem seděl u něho v Tatře 148 CAPL (cisterna) na místě spolujezdce a bylo mi v tu chvíli úplně jedno, že zatím nevím, jak se dostanu zpět do kasína.

Byl jsem totiž jen kancelářská krysa ve městě v kasárnách. Vypisoval jsem jízdní rozkazy pro kolegy, kteří tu techniku obsluhovali a měli to štěstí být s letadly v přímém kontaktu.

Byl jsem totiž už dopředu určen jako velitel PAD (No jistěééé!), pojízdné autodílny. Skříňové Pragy V3S, nacpané rozličným, už i v tu dobu historickým, nářadím, která k nám byla dislokována odkudsi až v mém druhém roce vojny. Za ten druhý rok měla vyjet (opustit autopark) jen jednou, na jediný ostrý poplach s výjezdem. Nakonec nevyjela, byla vyjmuta z výjezdu. O poplachu jsme věděli 14 dní dopředu. Onu noc jsme měli už dávno sbalenou polní, přes maskáče navléknuta slušivá žlutá pyžama a na kavalcích jsme čekali, až v 1:00 poplach písknou. Jen kanady jsme měli zuté, to už bylo i nám blbé ležet v posteli v botech. Některým... Prostě komedie.

Všichni důstojníci byli v partaji. I po té době si nevzpomínám, že by některý nebyl. Bylo tam i pár frajerů, o tom žádná, ale ostatní byli pro nás loutky. Jen koukali, jak by přečkali pracovní dobu a pak honem zdrhli „kadě lahšie“.

Když měli pro Stranu získat nějakého vojáka základní služby, aby splnili stranický úkol, navrhli toho duševně nesmělejšího, u kterého usoudili, že bude poddajný. (Příští příhoda se bude týkat jeho.)

Jednou takhle měl velitel roty, kapitán, někam zmizet. Asi na řádnou dovolenou. Zástupcem byl určen jeden z velitelů čet, ctižádostivý poručík. Ze svých 165 cm výšky v ten moment povyskočil tak o 20 cm. Narostl mu hřebínek, až to bylo nesnesitelné!

Když už se ty jeho nabubřelé kecy nedaly vydržet, vyjelo ze mě:
„To je zvláštní, jak se člověk změní, když dostane funkci!“ Dodnes nevím, kde se ve mně vzala ta drzost. Vyřval mě neskutečně! Vyběhl z kanceláře a práskl dveřmi. Už jsem se začal bát, že sbalím spacák a půjdu „za Hornád“ (do basy). Od takových lidí si člověk nebyl jistý ničím.

Po nějaké době vychladl, vrátil se do kanceláře a říká mi:
„Viete Šnábl, vy ste mali pravdu! Človek sa zmení, tak akosi k lepšiemu, lebo ho núti odpovednosť!“
Byl jsem rád, že nepochopil moji narážku. Mohl bych mít ještě větší problémy. Byli prostě trochu tupí... Nebo to dělali schválně.

Když jsem pak po revoluci viděl Černé barony, smál jsem se společně s mým tátou, který „válčil za Čepičky“ v Jincích u Berouna, jak je to pravdivé, i když to pan Švandrlík hnal ad absurdum! Tohle byli přesně ti, kterým se říká gumy. Po 16-té hodině opustit kasárna a někde se ožrat. Nebo věšet bombarďáky na šňůru jako kapitán Mazurek. Aspoň nás nechali vcelku v klidu.

Po těch letech přemýšlím, jestli bych se chtěl, z nostalgie, s některými z nich potkat. (Pominu, že jsou to staříci, nebo už nežijí.) Myslím si, že snad radši ani ne...

Ale nebyli jsme bojová jednotka! Jinde to neznám...!

Taková byla doba. Jsem rád, že je pryč a dnešní armáda je na úplně jiných základech. Je profesionální a není zblblá doktrínou, ze které jsme si tenkrát dělali srandu:
>My ten mír uhájíme, i kdybychom měli celý svět rozmlátit!<