Tento příspěvek píšu po ukončení prvního kola prezidentských voleb. Jsem spokojen s výsledkem a zároveň v očekávání, jaké bude resumé toho kola druhého, finálního. V době, kdy toto čtete, je již rozhodnuto. Někdo je naším novým prezidentem. Větší polovina voličů je v tuto chvíli ráda, menší ne.

Ale nebojte se, nebudu psát o politice! Něco ve mě totiž opět vyvolalo vzpomínku. Patrně se spustila čímsi z předvolebních debat. Možná snad situací na Nově: „Řekněte třemi slovy....“ ? Asi.

Ta vzpomínka sahá do mojí daleké minulosti. Až na střední školu. Myšlenkou vzdávám poctu panu profesoru Ferdinandu Voráčkovi. Protože on pro mě byl a dodnes je synonymem pro slovo „charisma“.

Na průmyslovce nás samozřejmě vyučovalo více profesorů. Někteří byli lidé „z provozu“, kdy své dlouholeté praktické zkušenosti chtěli učením předat nezbedné mládeži a připravit ji tak na úspěšné pokračování svého oboru. Čili nevyškolení pedagogové, ale znali obor a dokázali ho vysvětlit.

(Graf pro indukčnost: „Říkejte si - cívka jako dívka, nejdřív napětí, pak proud!“ a následně „Jestli mi u maturity řeknete, že proud je ta mrška s ocáskem, rovnou vás vyrazím!“). U studentů měli různou autoritu. Někteří si nebyli schopni zjednat pořádek, při jejich hodinách si mohl každý málem dělat cokoliv, z některých šel strach.
U pana profesora Voráčka to bylo jinak.
Měli jsme ho na technické kreslení. Pozornost si u studentů nemusel příliš vynucovat. Měl kouzlo osobnosti.

Dodám příklad:

Třída má při hodině za úkol cosi narýsovat. Je ticho, jen je slyšet šustění tužek nebo rýsovacích per po pauzovacím papíru. Pan profesor sedí za katedrou a krátí si čas pohledem z okna.

Po nějaké době někdo prolomí ticho a šeptem promluví ke spolužákovi, něco určitě děsně důležitého! (“Puč mi gumu!“ nebo „Co děláš dnes odpoledne?“) A pak další. A za chvíli je to jako v šeptajícím úle. Některé zábrany najednou opadly. Když už je to nad míru, pan profesor stáčí hlavu ke třídě, oči však míří stále ven z okna (tento zvláštní pohyb jsem v celém dalším životě zatím nezaznamenal) a zpod hustého pěstěného kníru se ozve klidný, hluboký hlas:
„Je tu nějak hlučno. Nemyslíte?“

V ten okamžik je opět naprosté ticho a šestnáctiletí kluci si nedovolí ani pípnout! Jak se říká - špendlík by bylo slyšet padnout.

Je to přirozená autorita, neuvěřitelné charisma! Dodnes mě to fascinuje! V tom člověku je něco, co stačí, aby použil jednu jedinou krátkou větu a má zajištěnou pozornost. Je to dar! Nemusí použít řev, výhrůžky, tresty (Za trest narýsujete řez elektromotorem!), nic z toho není třeba!

Po celou dobu studia jsem neslyšel od pana Voráčka zvýšený hlas. Vlastně jednou ano. Někde na brigádě, kde na nezbednost studentů reagoval jen mírným zesílením projevu:

„Oni mají snad v hlavě nas..á..o!“
Známý byl také výrok, opět už ledově klidný:
„Máte štěstí, že mám holubiččí povahu!“

Byla s ním i legrace. Jako dozor byl s námi i na chmelové brigádě. Na drátkování.

To třeba stál na chmelnici a opřen o nosný sloup, sledoval práci jedné dvojice spolužáků. Mimoděk přitom hnětl v rukou hrudku hlíny.

Protože kluci vyfasovali první řádek, museli háčky věšet na silný kotevní drát, který drží celou chmelnici. Je to na něm těžší, pořád jim to padá. Kdykoliv zaváděcí drát s háčkem spadl, už po několikátém pokusu, profesor nevěřícně kroutí hlavou. Po nějaké době se odpoutal od svého stanoviště, na nejbližší sloup připlácl zpracovanou hlínu a za odchodu pronesl k nešťastné dvojici:

„Tumáte, tady jsem vám udělil medaili!“
A na tom kousku uhnětené hnědé kulaté placky bylo stéblem vyryto:
„Za hovno“.

Byla tím ohodnocena jejich marná snaha.
Mrzí mě, že toto vyznání mám příležitost vyslovit až teď.
Za svůj život jsem poznal jen opravdu málo takových, kteří by měli až takové kouzlo osobnosti. Tlachalů jsou spousty.

Děkuji vám, pane Voráčku!
A kdo tedy je naším novým prezidentem?
Zvítězilo charisma nebo tlachání?
Já se zatím musím nechat překvapit, vy už to víte…