Tohle se nedá vydržet! Takhle se nedá žít! Jen si to představte: Jel jsem do jedné obce, kde by Němci použili výraz „ein Arsch der Welt“. Vlak odjížděl na čas, na přestup bylo dost času, vlaky čisté, bylo si kam sednout. Nazpátek také tak. I dveře šly vždy dobře otevřít.

Den předtím jsem byl nakupovat. Ty ceny...no jo. Ale dá se. Co se mi zdá předražené, prostě nekoupím nebo hledám jinde. Vybírám si zboží v akci nebo alespoň nejlevnější. Když to jde, na akci si počkám. Když ne, beru co je, případně nahradím a la Babica: když nemáme limetku, dáme tam citron nebo okyselíme octem.

Maturity u nás běží, zatím jsou žáci bez větších problémů, covidová distanční výuka je trochu handicapovala, ale nevyřadila ze šance na maturitu. Bývalí žáci mě zvou na třídní srazy po letech, už se to zase po covidu smí.

A respirátory už se nikde nenosí, ale někteří lidé je nosí dál, protože chtějí. Ostatní je za to nekamenují. Může se jezdit do zahraničí, jen v Německu prý do veřejných budov pouštějí pouze s respirátorem. Prý. Uvidíme. To se dá vydržet.

Hokejisti zničeho nic nejsou bez šancí na medaili.

Na poli u metra Letňany je vysetá řepa, nikoli řepka, o kus dál zase obilí. Ta pole pořád existují, nejsou tam velkosklady ani „administrativní komplexy“, vídám tam zajíce i bažanty. Byl jsem na venkově a zpíval tam skřivan. Ještě nevyhynul.

No není to k zešílení? Vždyť my žijeme docela normálně! I ta pitomá tornáda se našemu území vyhnula. Co mám o tomhle všem psát? Přece články o tom, že všechno jakžtakž normálně funguje, nikdo nechce číst!