19.3.2024 | Svátek má Josef


PŘÍBĚH: Kuráž, Amando, kuráž

2.7.2022

Amanda byla Ojibwe z Manitoby; její kmen původně žil něco desítek mílí na sever od Winnipegu. V jejím rodném jazyce, anishinaabemowin, byla Sněhová vločka, ale to žádná bledá tvář neuměla v jejím jazyce vyslovit. Když jí bylo deset, maminka ji a tři mladší sourozence naložila do staré rezavé fordky a zavezla je na křižovatku uprostřed zasněžených plání. Řekla jim, že už má všeho dost, že už dál nemůže, a že odchází. Aby se Sněhová vločka o mladší sourozence postarala a nikdy nedopustila, aby sourozenci byli od sebe odtrženi.

Nechala starostlivě běžet motor a s ním i topení, ale kdo zná manitobské zimy a spotřebu starých amerických osmiválců, ví, že to dětem dlouho nevydrželo. Sněhová vločka vzala nejmladšího sourozence na záda, dva starší za ruku, a vypravila se hledat záchranu. Mrzlo jen praštělo. Severák se proháněl po pláních a matčiny stopy byly dávno zaváté. Když Sněhová vločka pochopila, že pomoc nenajde, celkem nevzrušeně shromáždila děti těsně kolem sebe, že se budou vzájemně zahřívat, pokud to půjde, a potom „usnou“, jako už tolik Ojibwe v drsné Manitobě před nimi. A podle matčina přání a příkazu, rodina roztržená nebude.

Farmář, který jel opravovat ploty, je zachránil. Týden se o ně staral, a když se k dětem nikdo nehlásil, odvezl je do nedaleké katolické internátní školy, jak se to tenkrát dělávalo. A někde tady se Amandin žitý příběh začíná radikálně lišit od příběhu oficiálního, jedině správného a přípustného.

Podle oficiální verze katolické internátní školy braly násilně děti domorodých rodičů, učily je angličtinu nebo francouzštinu, ostatní základní předměty a, samozřejmě, náboženství. Katolické. Za použití mateřského jazyka nebo starých zvyků byly indiánské děti krutě trestané. Právě tak za jakýkoli projev neposlušnosti nebo vzdoru. A kromě až sadistických trestů faráři a jeptišky údajně často děti pohlavně zneužívali. Tím oficiální příběh vysvětloval všechny mentální a sociální potíže kanadských indiánů. A nejen vysvětloval, ale také ospravedlňoval.

Jenže páter Ambrose a řádové sestry se Amandy a jejích sourozenců ujali dříve, než se ujal ten oficiální příběh. Neznali ho. Tak se o děti starali, jako obvykle. Vypiplali je z nejhoršího, i když k jednomu museli zvát doktora a zaplatit za antibiotika, která byla tenkrát ještě velmi drahá. Dali dětem teplé oblečení a pravidelně je krmili jídly sice nezvyklými, ale poživatelnými, někdy i dobrými, a hlavně – třikrát denně zaručenými.

Pravda, děti musely brzy ráno vstávat, ustlat si a po snídani jít do školy, kde to bylo někdy těžké. Některé jeptišky byly výborné učitelky, veselé, trpělivé a hravé. Jiné byly spíš zapšklé, suché, přísné a výbušné. A ano, jako tenkrát ve všech kanadských školách, rákoska byla součástí školního inventáře a její použití bylo uznávanou a zákonnou součástí pedagogického působení. I když otec Ambrose byl přesvědčeným odpůrcem výchovy rákoskou a Amanda jednou náhodou zaslechla, jak za to plísnil obávanou přísnou jeptišku: „Sestro, těžce hřešíte. Budu se za vás modlit, abyste došla odpuštění…“ Později se ten náhodně vyslechnutý zlomek stal důležitou a nevymazatelnou součástí Amandiných vzpomínek na otce Ambrose.

Právě tak, jako když se ze Sněhové vločky stala Amandou. Byl to takový zvláštní obřad, při kterém ji páter Ambrose polil vodou a Amanda později položertem tvrdila, že to bylo to nejhorší, co jí kdy otec Ambrose provedl. Také až později pochopila, že ta veselá a hodná sestra Jane byla kmotra, kterou pro ni páter Ambrose vybral. Pomáhala Amandě a starala se o ní, než vyšla školu. I potom se přátelily, a na sklonku kmotřina života se Amanda snažila sestře Jane pomáhat a starala se o ní. Nebylo to náhodou, že Amanda se stala učitelkou biologie, tak jako sestra Jane.

Ale život v internátní škole nebyl procházkou březovým hájem. Kázeň byla tuhá a přísná. Některé jeptišky, právě tak tuhé a přísné, neměly k rákosce nikdy daleko. Když to dětem moc nešlo ve škole nebo když se dopustily prohřešků v úpravě a čistotě, dětem se posmívaly a ponižovaly je. Oproti obětavým a dobrosrdečným sestrám byly v menšině, ale dokázaly nadělat hodně škody a pořádně otrávit život.

Frustrované, od rodičů a ze známého prostředí vytržené děti, zbavené svobody, v internátu vytvářely hierarchizované smečky, které prosazovaly svůj řád. Někdy velmi krutě, a život v internátu tak také ztrpčovaly.

Mnoha dětem se stýskalo po rodičích a po bývalé volnosti. Pro Amandu to bylo zvlášť těžké, protože strašně rozporuplné. Někdy se jí stýskalo po mámě a pamatovala si ji, když byla veselá a v dobré pohodě. Jindy se na matku roztrpčeně zlobila a vztekala se. Jak jen jí mohla tohle udělat?! Ale nejhorší bylo, když si začala myslet, že asi moc zlobila a byla nějak zásadně vadná, že se jí matka musela zbavit…

Ne, rozhodně to nebyla procházka březovým hájem. Ale také to nebyl ani zdaleka příběh nebývalé krutosti, který v té době začali Indiáni kanadské vládě a celému světu předkládat, spolu s požadavky na omluvu. Podepřenou tučným finančním odškodněním a řadou kompenzačních výhod.

Indiánští absolventi residenčních škol si dokonce začali říkat „survivors of residential schools“, tedy „přeživší“. Ten termín byl do té doby především používaný pro přeživší oběti holocaustu a Amanda si vůbec nebyla jistá, zda toto emocionálně působivé a evokativní označení bylo morálně přípustné. Byla si dobře vědomá, že ona málem nepřežila péči svých vlastních lidí. A nebyla sama.

Už jako dospělá žena Amanda také nesouhlasila s násilným odebíráním a oddělováním dětí od rodičů. Ale těžko se v tom vyznat. Jako učitelka věděla, že v Kanadě byla a je školní docházka povinná do šestnácti, v některých provinciích dokonce do osmnácti let. I záškoláctví je protizákonné a trestné. Ovšem většina indiánských rodin tyhle zákony nebrala moc vážně. A neposkytnout a nezaručit indiánským dětem ani to nejzákladnější vzdělání také dost dobře nešlo – co tedy bylo správné řešení?!

Podobně rozporuplné byly zprávy o neslýchané krutosti a sexuálním zneužívání dětí v internátních školách. Amanda věřila, že se to jistě někde, někdy a některým dětem stávalo. Vždyť se to stávalo i v jiných školách, v církevních kongregacích, ve sportovních a zájmových klubech… Ale její žitá zkušenost byla jiná a jakoby neplatná. Nejvíc ji mátlo, když i někteří její spolužáci si veřejně stěžovali na utrpěná příkoří a ona se musela rozhodovat, zda věřit jim nebo vlastní paměti. S některými se pokoušela si o tom promluvit, ale překvapila ji rozzlobená, až nenávistná reakce. Včetně nadávek, obvinění ze zrady a nezakrytého vyhrožování – od bývalých kamarádů a kamarádek... Někteří přátelé, bílí i indiáni, jí jen nabádali, aby raději mlčela, že tady jde opravdu o život, a ve škole jí začalo jít o místo. Z jejího vlastního kmene jí dorazila zpráva, že se z ní stala „pobílená čubka prodejná“ a na výroční sraz kmene aby raději nejezdila, jestli se chce vyhnout pořádnému maléru. Nejlepší kamarádka jen rozhodila rukama. „Copak nevíš, jaké prachy v tom lítají?!“

A skutečně, právě se vrátila skupina indiánských náčelníků a starších z Říma, kde se jim socialistický papež za celou církev omluvil. Aktivisté se okamžitě a veřejně ptali, kdy a jak omluvu podepře finančně.

Amanda se jen tiše sama sebe ptala, kdo se pomodlí za otce Ambrose, sestru Jane, a stovky jiných, kteří se o indiánské děti starali a dali jim vše, v co se v té době věřilo. Jak bude žít v tom šíleném rozporu mezi veřejným a jedině přípustným příběhem, a svou tak rozdílnou vlastní zkušeností a pamětí. A tvářit se jakoby nic.

Ani psycholog, na kterého se na radu přítelkyně obrátila, jí moc nepovzbudil. „Když vy máte, paní, svědomí,“ pravil rozvážně. „S tím se vám bude dneska strašně těžko žít…“