Se stářím se zužují obzory. Nejvíc je to průkazné v poloze vleže. Tu programově používám stále častěji v posteli a neprogramově kdekoliv , kde sebou praštím.

Vím , že je to nebezpečné , dávám si pozor , ale marně . Četnost pádů je srovnatelná s obdobím mého dětství s tím , že už to není sranda a nevede to k umění chodit.

„Onyndo“ jsem sebou praštil na místě , kde se mi to už jednou povedlo, vstupoval jsem na něho pomalu, opatrně a na zádech jsem byl bleskově s krásným žuchnutím. Následovalo lehké klení a těžké vstávání.

Další rozdíl proti dětství. Tehdy jsem neměl zdaleka tak krásný repertoár šťavnatých výrazů a taky vstával o několik tříd lehčeji a taky dnes už nebrečím.

Z hlediska následků se dnes dělí pády na vítězné a fatální.

Po těch druhých už to nepopíšete.