Pan, později soudruh ředitel zažil učitelování a ředitelování za první republiky, za německé okupace, a nakonec i za komunistů. Někdy to připomínal mladším a horlivým kolegům, když chtěl zdůraznit svou zkušenost, někdy sám sobě, když byl na pochybách. Jestli byl bezpáteřní korouhvička, nebo spíš dobrý kormidelník, když se ve své funkci dožil důchodového věku, a i jeho škola přežila bez katastrof a na poměrně slušné úrovni. Ale protáhnout školu úskalími totalitárních režimů bylo čím dál složitější. Měl na to svá pravidla. Mezi ně patřilo „Není žalobce, není soudce“, „Dej císařovi, co je císařovo“, ale také „Nenabízej dobrovolně víc“, „Proti větru se čůrat nedá, a když, tak se nediv“, a v neposlední řadě to staré a osvědčené „Rozděluj a panuj“.

A přece ten zdatný kormidelník nebyl hlavním hrdinou tohoto příběhu. Tím se stal mladý tělocvikář, když vstoupil do ředitelny a tím i do příběhu. Nedobrovolně. Pozvání soudruha ředitele nešlo dost dobře odmítnout. Bylo to proslulé pozvání „na kobereček“, a ředitel tělocvikáře nemilosrdně sprdával a sprdával. Za pozdní příchody do školy, kterých si prý i ostatní kolegové všimli, stěžovali si, a on si to sám ověřil. Pravda, tělocvikář měl žáky skvěle vycvičené a organizované, všechna čest; v jeho nepřítomnosti se sami rozdělili do družstev a nadšeně (mimochodem, také výborně) hráli basketball, ale copak se zbláznil?! Kdyby se jim v tělocvičně bez dozoru něco stalo, přišel by nejen o místo, ale nejspíš by měl na krku trestní řízení! A možná, že by ho měli oba. Tak tohle musí okamžitě skončit!

Tělocvikář se bránil, že obvykle chodí včas, ale že má dvě děti a vypravit a dopravit je ráno včas do školky je někdy nad jeho síly a mimo jeho kontrolu. To snad ředitele popuzovalo ještě víc; věděl, že je to pravda, ale aby uklidnil svědomí a zachoval tvář, pojal to jako nejapnou a nezodpovědnou výmluvu. „Tak to je tvůj problém,“ hřímal. „To si budeš muset vyřešit ty. Ale já tenhle šlendrián dál trpět nebudu!“

Někde tady ztratil mladý tělocvikář trpělivost a vyrazil do protiútoku. „Že si toho, soudruhu řediteli, všímáte jen u mě. U jiných vám to až tak moc nevadí! Hlavně, když vypadají v sukních dobře!“

Ředitel vyrazil k závěrečnému útoku a netrvalo dlouho, než nalomený tělocvikář vyklopil, že má na mysli mladou matematičku Jiřinu. „Chodí si do školy, kdy chce, ale to nikomu nevadí!“

Trefa! Jiřina i tělocvikář patřili do party mladých učitelů, spojených společnými problémy: malé platy, nedostatek bytů a školek, idealistické představy o učitelství… Ale soudruh ředitel neviděl ve svém učitelském sboru party rád. Hůř se kontrolovaly. Ovšem tohle bylo i na něj trochu moc. „Já myslel, že jste s Jiřinou kamarádi,“ řekl tělocvikáři a chladně ho propustil. Za to si hned pozval do ředitelny Jiřinu.

„Kobereček“ začal podobně, ale Jiřina pozdní příchody tvrdošíjně popírala. Co víc, chtěla vědět, jak vůbec na takovou myšlenku soudruh ředitel přišel. Ředitel vyhýbavě zabručel, že slyšel nějaké řeči, tak aby si příště dávala pozor, ale s druhou částí otázky si nevěděl rady. Byla to skvělá příležitost rozbít tu partu nespokojených a kritických mladých, ale trochu to zapáchalo. Po chvíli jakoby škádlivého „No to bys nikdy neřekla!“ ředitel na žalobníka žaloval. Schůzka pak brzy skončila; oba, kárající i káraná, se cítili mizerně.

Jiřina se zezačátku strašně rozzlobila, ale brzy to vystřídala lítost. „Co jsem ti kdy udělala?!“ řekla se slzami v očích tělocvikáři. „Myslela jsem, že jsme kamarádi…“

Tělocvikář naopak začal lítostí. Hned věděl, co řekl a provedl, ale už to bylo venku a nemohlo se to odestát. Jako sportovec si zakládal na fair-play a tohle byl zásadní podraz. Styděl se, ale snad nejhorší bylo, že o jeho selhání věděla i Jiřina. Že ho viděla v trapně špinavém spodním prádle. To bylo k nevydržení, to mu přece neměla dělat. Žádný div, že se na ni velice rozzlobil a vyčítal jí všechno možné, včetně toho, že se jí ředitel rád dívá na nohy a že si s ním vzájemně půjčují cigarety, když jednomu z nich dojdou. Mohla si za to sama, lítost byla ta tam.

Nakonec nad tím mávl rukou, procedil „Co se vlastně s tebou bavím?!“ – a dál se nebavil. Vyhýbal se jí, i když ještě léta vyučovali na stejné škole. Po čase oba odešli do světa; on na atlantické pobřeží Spojených států, ona na pacifické pobřeží Kanady. A ještě po dvaceti letech, když měli příležitost se sejít, odmítl. Vyhýbal se jí. Stále se na ni zlobil, a pokud ještě žije, zlobí se nejspíš dodnes.

Kdo ví, kde je konec panu soudruhu řediteli. Ale kdyby ten příběh znal celý a mohl by, jistě by do své pokladnice životních pravd a pravidel přidal další. Mohla by to být vznešená formulace o morálním selhání, nebo formulace docela prostinká, ale o to výstižnější: Když někomu provedeš velkou prasárnu, asi mu to hned tak neodpustíš. Nejspíš nikdy. Takové pravidlo univerzální platnosti.

Však se zeptejte Židů. Svět spravedlivých jim ten Holocaust snad nikdy neodpustí!