Také letos se manželé Krausovi dohadovali, jestli mají Adélce a Edovi prozradit, že dárky nenosí pod stromeček Ježíšek. Dohadovali se tak od půlky listopadu. Maminka se přimlouvala za poetické vánoční tajemství, kdežto otec byl pro čistou hru. Letos byly debaty zvlášť živé, protože Eda chodil od září do školy a kdo ví, jestli mu spolužáci už neřekli, jak to s Ježíškem je.
„Dobře,‟ řekl nakonec otec Kraus. „Budeme lhát, ale už je to naposled.‟
Pudlík Astor krátce zaštěkal, jako by tomu chtěl dát souhlas.

Nastal večer. Rodina se shromáždila u slavnostně upraveného stolu, Astor ležel na pelíšku nedaleko dveří do obývacího pokoje a blaženě ohryzával sušené králičí ucho: dárek k Vánocům dostal jako první z rodiny. Děti už byly netrpělivé. Voněla purpura a matným sklem dveří do obýváku se dal tušit obrys vánočního stromku.

„Už brzy přijde Ježíšek,‟ usmála se maminka. Eda se ušklíbl. Otec Kraus si toho všiml a významně na svoji ženu kývl. Ta se zamračila a pohlédla na Adélku. Holčička nadskakovala na židli a bubnovala ručkama o okraj stolu.

„Já se těším na Ježíška,‟ radovala se.

Astor najednou zavrčel, vyskočil a vrhl se na kliku dveří do obýváku. Otec Kraus vstal tak prudce, že porazil židli, jenže pes byl rychlejší. Stáhl kliku, dveře si pootevřel a vpadl dovnitř . O vteřinu později k nim doběhl otec. Na prahu strnul. Nevěřil svým očím.

Vedle vánočního stromku poskakoval vyděšený chlapec asi desetiletý, kudrnatý blonďáček s velkýma modrýma očima. Snažil se setřepat Astora, který se mu zakousl do rukávu blankytně modré kombinézy.

„Astore,‟ vykřikl otec Kraus, „pusť!‟

Pes kupodivu poslechl, měkce dopadl na tlapky, usedl a přísně vrčel.

„Co jsi zač a co tu děláš,‟ obořil se otec na kluka. Pohlédl na okno. Bylo zavřené. Obrátil se. To už k němu běžela maminka Jitka. „Ať sem děti nechodí!‟ Postoupil dál do místnosti a pokračoval ve výslechu. „Jak ses sem dostal? Co jsi zač?‟

„Já jsem Ježíšek,‟ drkotal chlapec zuby. „Chodím k hodným dětem. Musím k nim chodit. Proto jsem Ježíšek.‟

„Smrade jeden, srandu si ze mě dělat nebudeš,‟ houkl otec.

„Ale Máťo...‟ ozvala se za ním Jitka a ukazovala prstem. Obrátil se k ní.

„Nepleť se do toho, Jituš. Vyřídím to s ním. Na takové smrady platí tvrdá ruka. Pár facek jim napraví hlavu.‟

„Copak to nevidíš? Má svatozář...‟ šeptala Jitka Krausová. To už se k ní připojily děti, Adélka se jí držela za sukni a Eda postoupil o krok před ní, aby ji chránil.

Teď už si i Martin Kraus všiml záře kolem kučeravé blonďaté hlavy. A ještě něco postřehl. Kluk nestál na zemi, vznášel se asi deset centimetrů nad podlahou.

To nemůže být pravda. Nenechám se oblafnout trikem zlodějského podvodníka. Určitě má komplice.

„Ježíšek! Opravdový Ježíšek!‟ zvolala Adélka, pustila se sukně a běžela kupředu. „Vidíš, Edo? A říkal jsi mi, že Ježíšek není a že dárky nosí rodiče!‟

„Jsi blbá!‟ sekl po ní bratr. „Jasně že dárky nosí rodiče, viď, táto!‟

„Ovšem,‟ zahuhlal otec Kraus. Trochu při tom zadrkotal zuby. Adélka se najednou vznesla a doslova vplula do náruče bytosti, která se teď vznášela už půl metru nad zemí. Astor zavyl a odplížil se zpátky do kuchyně, zalezl na pelech a zakryl si hlavu psí dekou.

„Vrať mi ji,‟ vyjekla Jitka Krausová. „Neubližuj Adélce… prosím...‟

„Je hodný. Viď, že jsi Ježíšek,‟ volala Adélka, zatímco se chlapec pomalu snášel k zemi. Obdařil všechny úsměvem rozehřívajícím srdce.

„Opravdu jsem Ježíšek,‟ řekl. Nikdy neslyšeli příjemnější hlas.

„Ale ty dárky… jsem přece kupoval já a něco Jituš a taky je tu od našich...‟ snažil se otec Kras hájit baštu racionality.

„Musím dárky posvětit,‟ odpověděl mu Ježíšek a svým úsměvem ho úplně odzbrojil. „Byl bych to udělal, jako to dělám v tuhle chvíli...‟ Na vteřinku se zamyslel. „V současné chvíli je to v osmi stech tisících domácností. Už bych byl pryč, kdyby mě váš psík nevylekal.‟
„Zůstaneš s námi?‟ ptala se Adélka. „Viď, že zůstaneš. Pořád.‟

Jen to ne, napadlo Martina Krause. Je to podvod. Je to dezinformace, deep fake, produkt umělé inteligence. Už je to tady, ztrácíme smysl pro realitu.

„Ježíšek s námi zůstat nemůže,‟ řekla holčičce maminka. „Musí dělat radost jiným dětem, viď, Ježíšku.‟
„Nepleť holce hlavu,‟ houkl na ni muž. „Já toho kluka chytnu a odvedu...‟
Chňapl po Ježíškově ruce. Prsty se mu sevřely naprázdno.

„Už jsem se vzpamatoval z úleku,‟ oznámil jim Ježíšek. „Zůstanu s vámi… ale jen trochu. V srdci. Abyste se měli rádi.‟

Poté zmizel.
Stáli to zkoprnělí, dívali se jeden na druhého.
„Co to bylo?‟ zeptala se maminka. „Jakoby… se stalo něco divného.‟

„Nesmysl,‟ řekl otec. „Astor skočil po klice.‟ Ohlédl se do kuchyně. Pes byl do půl těla zahrabaný do deky, koukal mu jen zadek. „Psům občas lupne v kouli. Pudlíci jsou odjakživa třeštiprdla. Pojďte, děti, rozdáme si dárky.‟

Byl to hodně vydařený Štědrý večer, plný radosti. Když pak šli spát, maminka měla pocit, že ve vzduchu voní ještě něco jiného než purpura. Třeba je to kouzlo, napadlo ji. Máťovi o tom neřeknu. Udělal by mi přednášku o aromatických molekulách. Tohle nechci. Určitě ne dnešní večer.

Psáno pro vánoční vydání Lidových novin