Znáte je, ty podvodníky po telefonu? Ne, nemyslím prodavače čínského šrotu, nigerijské investory ani smyšlené prasynovce; myslím ty moderní podvodníky, co se nabízejí jako tajemní skřítci-pomocníčci uživatelům bloudícím v houštinách informačních technologií. Tihle vám zničeho nic zavolají, gudmórning sr, maj nejm iz Ron (například), ajem kóling jú from dz majkrosoft sérvis sentr, a máme pro vás hned dvě zprávy. Nejprve ta špatná: zjistili jsme, že váš počítač je napaden nebezpečným virem! A teď ta dobrá: my ze servisního střediska Microsoftu víme a poradíme, jak toho škůdce z vašeho počítače zase odstranit; jen se usaďte ke klávesnici a poslyšte našich pokynů.

Nevím, se vždy vydávají za Microsoft, nejspíš, že uživatelé Windows představují většinovou klientelu. Příznačná je jejich angličtina, gramaticky korektní, leč vždy jaksi „foneticky nápadná“. Jména, kterými se volající představují, jsou ostatně volena geograficky i kulturně neutrálně, jak se sluší v globálně činné korporaci: tedy Ron, Dave nebo Jane, nikdy však Helmuth, Sergej nebo Čandra. Netřeba o tom dále spekulovat, ani o tom, na kterém kontinentu a ve které garáži či kuchyni se údajné servisní středisko nalézá.

Samozřejmě, žádný jen trochu příčetný člověk na takový blábol nenaletí; jedinou rozumnou reakcí je bez jediného slova odpovědi ihned zavěsit, hotovo. Tak jsem to vždy řešil, ale po nějaké době mi narůstala jakási neuspokojená zvědavost: o co vlastně ti šmoulové usilují, k ďasu? Co od svých naivních klientů chtějí? Přístupová hesla k účtům? Čísla platebních karet? Nebo vám chtějí zavléct nějaký malware? Protože nějaký nekalý záměr mít musí, aby se jim tahle pitomá, po léta trvající hra vyplácela? Ale, jak řečeno, nestálo mi to za další bádání a spekulace ani (hlavně) ne za ten čas.

Až jednou – a to vám chci vyprávět. Zas jeden takový serviceman jednou z rána zavolal, s obvyklou pohádkou. Ale tentokrát, nevím sám, co se stalo, který čert mi to našeptal či jaká to zpupnost do mne vjela – byl hezký den, měl jsem už po prvním kafi, a do pořádné denní práce se mi pořád ještě nechtělo. I řekl jsem si, proč ne, přistoupím na pár minut na tvoji podvodnou hru a dozvím se, co vy prevíti od svých obětí vlastně chcete. Tak jen pojď, šmudlo, udělej mi den! (Citát. Znáte Sudden Impact, ten krásný starý film s Clintem Eastwoodem, Magnum .44 a ta naběhlá žilka na jeho spánku a: go ahead, make my day! )

A tak, když Ron (říkejme mu tak nadále) dospěje k pravidelnému bodu své úvodní říkanky – váš počítač je napaden zlým virem atd. –, nezavěsím ani se neohradím, co je to za blbost? nýbrž sehraji vystrašeného uživatele: óh, dzets bed, uot šudaj dú nau? Nato se můj protějšek rozzáří jak stolní lampa z radosti nad tak snadnou kořistí. Dount uory, sr, my jsme tu od toho, ajuil help jú, jen následujte mých pokynů. No dobře, šmudlo, dávej pokyny.

(Pro pohodlí jsou moje anglické repliky uvedeny v češtině. Ronovy promluvy ponechány v originále.) Uériz jór kompjútr? – Jo, je tady. – Izit on? – Ano, je zapnutý. – Oukej, jú sí dz majkrosoft ký? – Co jestli mám vidět? – É, dz uindouz ký! – Co to má být? – Zaslechnu, zdá se mi, potlačovaný vzdech, jako by si říkal, co že zrovna dnes musím narazit zrovna na nějakého negramotného dementa? Dobře ti tak, odpovídám v duchu, vždyť ti údajní technoanalfabeti jsou tvoje cílová skupina, ne? Tak dávej dál.

Však se také snaží: Iz it e majkrosoft kompjútr? – Co myslíte? – Eh, aj mín, e uindouz kompjútr? – Já nevím. Jak to poznám? – Opět povzdechnutí, o něco hlasitější. – Luk et jór kompjútr. Uot dújú sí? – Koukám. Vidím obrazovku. – Jú sí uindouz? – Ne, vidím písmena. – Letrz on dz skrín? Uot letrz? – No, taková písmenka... cé, dvojtečka... a tak. Snad se s tím šmoula (eh, Čandra, chci říct, Ron) nějak porovná.

Krátká pausa, slyším zrychlené oddechování. Ale nevzdává to. – Sr? Izit dzýonly kompjútr jú hev? Mejbí júhev enadzr uan? – Dobrá, to je chvíle pro úhybný manévr: Ou jez, aj hev sam mór ovdzem, uložené ve sklepě. – Uot? In dz selr? Jú mínit? – Ano, přesně tak, uložené ve sklepě. (Což ostatně není nepravda!) – Sr? Hau meny kompjútrz jú hev? – A to zas nevím, který ďasík mi to nakukal, teď už jen bezuzdně fabuluji: é, ájdontnou, mejbí tuenty, mejbí mór – už nevím, kolik těch počítačů ve sklepě mám. Vždy, když je disk plný, uložím počítač do sklepa a koupím nový. Řekli mi před lety, když jsem kupoval první, že to mám takhle dělat, že jsem tím nejlépe chráněn proti virům i držím krok s technologickým vývojem.

Ale tu se zdá, že hovořím do prázdna; komunikace uvázla na mrtvém bodě. Na druhém konci spojení je ticho, jen občas prolomeno krátkým neartikulovaným zachrčením. Začínám si dělat starosti o Čandrův (či Ronův?) zdravoní stav. Představuji si, jak zoufale koulí očima, zatím co po čele stéká tenoučký pramínek potu. Poté se ozve chraplavé: Sr!? He? Árjú krejzy, sr?

To už mi zachází příliš daleko, ohradím se, dzis gouztúfár: vy mi zavoláte, vyptáváte se na to a ono okolo mého počítače, a pak mi ještěnadáváte, jak si to vůbec představujete? Ale to už příjemci nedochází, jen další zachroptění a zvolání: jez sr, júár krejzy! Krejzy!! A náhle, v momentu náhlého prozření: Júár, júár – éh – BIČ OF SAN!

Přiznám se, trvalo mi nějakou chvilku, několik sekund, než mi došlo, do jaké přesmyčky se Čandra (pardon, Ron) právě zapletl ve snaze co nejhruběji urazit. A když jsem konečně propukl v nezvladatelný smích, ve sluchátku to jen zacvrlikalo a bylo ticho. Šmoula zavěsil. Zda vztekle či s úlevou, jedno: to on se odpojil, on to vzdal. Hle, můj triumf: he has made my day!

Od té doby nikdo z podvodného servisního centra nezavolal. Mám klid. Ale musím si rozmrzele přiznat: pořád ještě nevím, po čem ti lumpíci jdou, když jim jeden vyjde vstříc. Vyčkejme. Snad nadejde opět den k udělání.