Pokaždé, když se Josef ráno ve svém pokoji probudil, jako první mu padl zrak na malý obrázek, umístěný na zdi naproti jeho lůžka. Byla na něm jakási lesní cesta, zřejmě nepříliš schůdná, plná kamení a vystouplých kořenů. Josefa vždycky napadlo, že na takové cestě by si člověk nejenom snadno zničil střevíce, ale snadno by mohl i přijít k nějaké jiné újmě.

Přesto ale nacházel v oné době, kdy mysl není ještě úplně probuzená a připravená k denní činnost, zvláštní potěšení v pozorování podrobností na obraze. Tím spíš, že mohl dál spočívat klidně na lůžku a nebyl nucen ani maličko otočit hlavou.

Znal už každý smrk podél oné cesty, a když zavřel oči, s určitostí viděl vnitřním zrakem místo, kde se cesta stáčí doprava a mizí zraku pozorovatele. Někdy přemýšlel, co asi může být za onou zatáčkou, ale neměl takovou obrazotvornost, aby si dokázal představit něco jiného než pokračování téže cesty stejným lesem.

Nečekaným způsobem ho vyvedlo z míry, když se jednou uvolnila skobička, na které obraz visel, a on musel zanést obraz ke sklenáři, aby vyměnil sklo, které při pádu na zem prasklo.

Několik dní, než byla oprava hotova, bezcílně bloumal po probuzení po prázdné bílé zdi, na které zbyl v místě bývalého obrázku jen obdélník odlišného odstínu malby. Byl to nezvyklý a nepříliš příjemný pocit, jako by náhle ztratil ze svého pokoje výhled do krajiny a zůstal uzavřený v místnosti bez oken.

S úlevou a potěšením pak pověsil opravený obraz zpátky na své místo a spokojeně se uložil ke spánku. Jeho poslední pohled před usnutím patřil lesnímu výjevu a Josef si konečně připadal zase jako doma. Pokojně usnul.

Navzdory tomu jeho spánek nebyl tak klidný a hluboký, jak bylo u něj poslední roky zvykem. Potácel se v nějakém zmateném snu, ve kterém klopýtal přes kořeny a kamení na známé lesní cestě. V polospánku z toho byl jaksi rozzlobený a zneklidněný a nemohl se dočkat rána, až se zcela probudí. Po nějakém čase se Josef cítil zcela probuzený, ale ke svému údivu zjišťoval, že neleží doma ve své posteli, ale stále škobrtá po známé lesní cestě.

Nezbývalo mu, než jít dál, a doufat, že než dojde k zatáčce cesty, celá situace se nějak vysvětlí. Cesta k zatáčce ale trval déle než čekal. Na obraze se mu vzdálenost nejevila tak dlouhá, ale nyní mu připadalo, že zatáčka se mu každým krokem spíše vzdaluje. Přesto po nepohodlné cestě kráčel usilovně dál, i když měl na nohou jen svoje domácí trepky a oblečen byl ve spacím úboru.

Konečně se zatáčka začala přibližovat. Když byla, co by kamenem dohodil, Josefa se zmocnilo nezvyklé vzrušení. Ještě pár kroků a spatří místo, o kterém se mohl doposud jen domýšlet. Cesta za zatáčkou nepokračovala dál, jak si předtím představoval, ale otvírala se v jakousi širokou, nedohlednou pláň, kde nebylo nic, čeho by se oko mohlo zachytit, Josef si uvědomil, že už dlouhou dobu neslyšel žádný zvuk. Teď se k tomu připojila ještě nekonečná prázdnota vůkol.

Josef nenalézal v této situaci jinou možnost, než klopýtat dál v trepkách, které mu často sklouzávaly z nohou, s nadějí, že dříve či později musí někam dojít. Nic tomu ale nenasvědčovalo, a Josefa se časem začínala zmocňovat únava a jistá beznaděj. Ze začátku se snažil dodat si optimismu a udržovat aspoň trochu svěží a rázný krok, ale s s postupem času to bylo dosti obtížné.

Jeho duševnímu rozpoložení neprospívala příliš ani skutečnost, že Josef doposud netušil, jak se vlastně do této situace dostal a co je jejím účelem. Po nekonečně dlouhých hodinách chůze prázdnotou Josefovi najednou konečně svitla naděje, že se věci změní k lepšímu. Na obzoru se objevilo jakési stavení. Přidal s nadějí do kroku a za chvíli stál přede dveřmi.

Josef si nebyl jistý, jestli je vhodné v tak nezvyklém ustrojení a v nezvyklou dobu bušit na něčí dveře, ale nakonec si řekl, že tak jak tak nemá jinou možnost. Osoba, která mu otevřela, mu byla něčím známá, ale nedokázal ji s určitostí poznat, protože byla zahalená v jakési plédu.

Nepodivila se nad Josefovým úborem ani samotnou jeho návštěvou, dokonce ho pohostinně pozvala do stavení, a když viděla, jak je Josef znavený cestou, ani ho nenutila k rozpravě, ale zavedla ho do přístěnku a ukázala mu odestlané lůžko ke spočinutí. Josef to s povděkem přijal. Sotva ulehl do lože, víčka mu začala únavou klesat. Přesto ještě stačil zahlédnout obrázek, který byl umístěný na protější stěně. Otevřel ještě oči, aby si obrázek prohlédnul podrobněji.

S překvapením zjistil, že je na něm vyobrazen pokoj navlas stejný jako jeho vlastní. Na obrázku byla dokonce vidět jeho postel se spáčem schouleným pod přikrývkou. Josef nad tím chvíli rozmýšlel, ale pak ho přepadla velká únava a tvrdě usnul.

Probudil se opět ve svém pokoji s výhledem na vyobrazenou lesní cestu.
Přijal to s povděkem.
Josef usínal další dlouhé roky s pohledem upřeným na tento výjev, ale svět za zatáčkou cesty pro něj zůstával i nadále tajemstvím.