10.8.2022 | Svátek má Vavřinec


JEN TAK: Jak jsme podlehli kouzlu počítačů (2)

5.7.2022

Toho dne bylo už z okna vidět, že naše místní Ornella Muti se do práce spíš plíží, často po cestě zastavuje, mírně kulhá a vůbec nemá svůj obvyklý thymolinový úsměv. Když posmutnělá blondýnka vešla, do chlapů jako když střelí. Shlukli se kolem ní. Od dámských pracovních stolů se nesla fluidní kyselost šťovíku. Asi ho tam hubami zrovna sušily či co.

„Co se ti stalo, krásko naše jediná,“ volali mužský. „Nechceš si sednout? Nepotřebuješ dýchání z úst do úst? Nechceš panáka?!“ a tak různě volali a židličku nabízeli.

„Já si sednout nemůžu,“ pravila atraktivní blondýnka. A mrkla dvoucentimetrovýma řasama.

„Já mám bolavý zadeček!“ špitla.

„Jak můžeš mít ty, taková krásná holka, bolavý zadeček?“ volali muži. „Snad tě na něj ten tvůj necita nenaplácal?“ vyzvídali.

„Ó né, já jsme na něj hapala,“ popotáhla blonďatá hlavička.

„Vy tomu nebudete věřit,“ pokračovala kráska, „ale že jste to vy, tak já vám to ukážu. Trošku! Ale až si odpočinu na něčem měkkém.“

Parťák údržbářů jí přinesl ten nejměkčí polštářek z těch, co měli chlapi poschovávané za skříňkama, když si potřebovali po svačinko-obědu v nedaleké hospůdce trošku před nástupem do dalšího pracovního procesu dáchnout. Polštářek patřil k těch, podle mužského názoru, k prakticky úplně čistým polštářkům. Když dívka před usednutím svýma ladnýma ručkama jemně nadzvedla sukénku a usedla pak téměř holým zadečkem, jenom v malinkatých bílých kalhotkách, jak problesklo, rovnou na parťákův polštářek, bylo jasno, že ramenatý parťák tenhle povlak jen tak nevymění. Jeho podřízení vzdychli při představě, že na jejich polštářek neusedla.

„Můj muž si koupil počítač,“ zahájila tichým hláskem vyprávět skorovíla. Stolní počítač byl tehdy nejnovější technickou novinkou. Měli ho jen solventní fajnšmekři.

„Jakej počítač? Co má dělat nějakej počítač s její prdelí?“ hučely některé dámy a byly okřikovány omontérkovanou dělnickou třídou, aby byly, úřednice jedny administrativní, zticha!

„Takže můj muž si koupil počítač,“ opakovala blondýnka a hluboce vzdychla. „My bydlíme tady naproti v paneláku,“ pravila, jako by byl přítomen někdo, kdo by to nevěděl. „A v tom paneláku je letos od jara hrozný vedro. Strašný! Člověk by tam chodil nejraději úplně jen tak…“ dodala tak přesvědčivě, že se někteří starší údržbáři tak zasnili, až se jim zpotily brejle. A jiní při té představě ztratili na chvíli nit vyprávění. Dívka to postřehla, udělala tedy uměleckou pauzu, tak známou z divadel, kdy divák potřebuje chvíli času, aby se s informacemi vyrovnal. A pokračovala:

„Von si donesl ten svůj počítač do nejchladnější místnosti, co máme v bytě. Tam, kde jsme měli původně ložničku,“ dodala smutně. „Že prý je to jediný místo, kde se mu počítač v tomhle vedru nepřehřívá. Zatímco mne nechal skoro nahou trpět i při otevřených oknech a vůbec mu nevadilo, že by tam mohl vidět nějaký nemrava, že?! ....“

Bylo jisté, že údržbáři v příštím týdnu zkontrolují všechny rovné střechy v okolí, je-li odtamtud skutečně vidět, jak mají u blondýny otevřená okna. A jestli je jí skutečně takové vedro, jak říká. Jen aby s neochladilo, napadlo mužský pracující kolektiv.
Do napjatého erotického ticha pronesla postarší starší účetní hlasitým šeptem poznámku, jestli by někdo neměl vyvést na čerstvý vzduch starého Nováka. Ten je od loňského infarktu chabrus a tyhle informace by s ním mohly seknout. Její mateřský apel zůstal nevyslyšen.

„Dlouhé večery jsem zůstávala u televize sama...,“ vzdychala pěknice tónem Angeliky, zatímco fakturantka polohlasně pravila, aby se holka nepos.... , ona že to má takhle zařídíno doma už dvacet let a aspoň se může koukat v telce na co chce...

„A tak jsem seděla sama, samička opuštěná, toužící po něžné pevné mužské dlani...“

Účetní vzadu začala brumlat, že když chce holka pevnou mužskou dlaň, měla si skočit za sídliště na ubytovnu chlapců z Horehroní, co kopou výkopy, ti že mají pazoury jak lopaty a jistě by jí pomohli po všech stránkách. Jak je zná. Pravila účetní. Jistě že né osobně, ale z doslechu, jak rychle dodala.

Zbytek osazenstvu provozovny napjatě poslouchal.

Pokračování příště