2.10.2022 | Svátek má Olívie, Oliver


JEN TAK: Dnešní mládež nestojí za nic! (2)

16.8.2022

Konstatujme, že spousta holek za našeho mládí děsně ráda žužlala pendrek. Fuj, hanbáři – tedy kterou napadlo to, co si myslím, že je napadlo!! Zapomeňte na nějakou pornografii! Na to jsme byli příliš mladí a nezkušení. Tenhle „pendrek“ byla taková černá gumovitá věc, prodávala se v cukrárnách a mělo to superzvláštní čmuch. Vypadalo to jako tenká „plná hadička“ anebo malé černé bobky. Tedy já pendrek zrovna nemusel, ale byli přeborníci a přebornice, kteří smrděli na dálku „pendrekem“ každý den. Jisté je, že pokud se našlo něco, čemu se nedalo odolat, tak to byly různé cukrové extrachemicky navoněné bonbony. Takové „fialky“ anebo „lesněnky“, které až do šedesátých let měli v Pra-menu, Včele a různých koloniálech na pultech ve skleněných nádobách, to byla, panečku, pochoutka! Vonělo to, až nos přecházel. Paní Wagnerová v Konzumu to takhle nabírala malou lesklou lopatkou... Tedy měla nabírat, ono to většinou v teple skoro teklo, takže to bylo celý slepený, a tak se to tou lopatičkou spíš vysekávalo. A pak šup s tím do papírového pytlíku a hned do kapsy, tam se z toho stala sladká slepená hrouda, ze které se vždycky ukouslo...

Šumák, zvlášť ten kostičkový, ten byl nejlepší na jazyk. Kostička šumáku se vzala do špinavých prstů (neznám nikoho, kdo by z kluků u nás na předměstí měl tehdy čistou ruku) a začalo se tou rukou s šumákem jezdit po jazyku. Ono to barvilo a šumělo a štípalo a jazyk byl barevný a ta kyselina v něm vyžírala ty papily tak, že jsme nakonec měli jazyk jak struhadlo, a to bylo to „pravý žrádlo“. Ve škole jsme vypadali jako třída kanárů s barevnými jazyky.

Anebo co takhle Pepo! To nebylo žádný Pepo na podpal, to je odporný plagiát, tohle bylo PEPO – ploché kostičky, údajně hroznového cukru, ale čert ví, z čeho vlastně ten šmejd byl! Všechny děti to milovaly. Pepo bylo za dvacetník a po kostičkách vydrželo půl odpoledne.

Dámy, tedy naše manželky, se shodnou, že holky nejvíc milovaly „mejdlíčka“. Mejdlíčko byla podivná, zřejmě čistě chemická hmota vypadající jako „mejdlíčko“: barvu to mělo jako mejdlíčko, chutnalo to jako mejdlíčko, ovšem nebylo to mejdlíčko. Dodnes si myslím, že to snad museli vyrábět ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí. Sloužilo to dětem coby laskomina k lízání, cucání a vůbec požívání. Kontinuální a nepřekonatelný hnus. Ovšem mimořádně chutný! Na Matějské pouti v Dejvicích a taky v Libni na pouti prodávali pravý „turecký med“. S buráky a oříšky, sekali ho sekáčkem a expedovali zabalený v papíře. Lepivostí se vyrovnal jen karamelkám. Obě tyto hmoty byly nejlepším lepidlem zubů a vytrhávačem plomb, který byl kdy vynalezen. Karamelky byly dvoje: žluté medové a klasické hnědé. Oboje pravděpodobně kdysi vymyslel zlotřilý dentista a vrhl je na trh, aby si je mlsné ženské a děti kupovaly. Chvíli žužlaly a pak skously zuby lepivou hmotu, marně zápolily s její neuvěřitelnou přilnavostí a pak... Pak cvak! Zuby od sebe a plomby venku. A už měl zubař co dělat!

Na každé pouti, ale i později, když už jsme byli starší a chodili do tanečních anebo na čaje „do Prahy“, byly na Václaváku vyhlášenou pochoutkou opečené klobásy. S tvrdým chlebem a hořčicí. Nejlepší opečená klobása byla ta, která se smažila na pánvi v nejmíň rok starém oleji. A existovali prý přeborníci, kteří si předávali nádoby na smažení klobásek z otce na syna, aniž by kdykoliv ten omastek vyměnili! Právě oni měli ty nejlepší a nejchutnější pražské klobásy. To byly uzenky, kam se na ně ty dnešní hrabou! Byly vyrobeny jen z masa a mouky, takže se daly i sušit, a takový sušený špekáček, visící pěkně dlouho nad pultem v hospodě, kde se pod stropem celý den válela mračna kouře z cigaret a fajek, ten byl! To už dneska nikdo nezná!

S pivem jsme to v raném mládí nepřeháněli. To proto, že nejlepší ze všeho byly Zátkovy limonády, na Moravě Zonky, které se vyráběly ještě dlouho potom, co majitele sodovkáren semlela doba. Barva byla pokud možno sírově žlutá anebo jedovatě červená a nejlepší byla ta chuť pravé umělé malinovky. A když jste otevřeli porcelánové víčko s gumičkou a člověk se napil, tak to vám šly bublinky nosem i ušima! A jak se potom krásně před holkama krkalo! Taky se kouřily „doutníky“ z rá-kosí a žvýkala „žvýkačka“ ze smrkové kůry, ale to už byly i za nás výstřelky, kterým neholdoval každý.

Z jmenovaného výčtu lahůdek a laskomin je snad každému jasné, že když se to zkombinovalo s vodnatým „modrým“ nalévaným mlékem a nakyslým chlebem, který se po zrušení soukromých pekáren, alespoň v Praze, drobil anebo patlal, jak kdy, nemělo to chybu. Strava to byla skutečně rozmanitá a pestrá.

Navíc jsme se za našeho mládí dobře učili, vzorně chovali... Propána, já už snad skutečně blbnu! No nic, ale trojku z chování jsem měl jen jednou. Jinak jsme byli všichni vzorní a pochutnávali jsme si, jak jsem právě vysvětlil, na mimořádně chutných lahůdkách. Šmarjájosef, to byly občas potravinářský hrůzy. Ale jak byly dobrý!!!!! Mňam, mňam, mňam!!

Dnešní mládež s těmi svými hnusnými „hambáči“ nemůže mít nikdy na své mládí tak krásné vzpomínky jako my... Anebo že by mohla?

Já myslím, že ano. I v budoucnu, až bude „dnešní mládež“, řekněme, dospělejší, až oni taky zestárnou, budou tvrdit, že jejich nová „dnešní mládež“ je děsně nezodpovědná, nevychovaná, nevycválaná, že se divně obléká a tak vůbec. A určitě bude jíst bůhvíjaký negustovní věci. Ale dobře našim dětem tak. Jak to říkala moje maminka: „Počkej, ty parchante, on ti to všechno Pánbůh vrátí na dětech“! A stane se! jako se to stávalo vždycky už od starých Sumerů.

Tedy, kde pomlouvali svoje děti staří Sumerové, ne-vím. Určitě se ale někde scházeli, aby nadávali na dobu, na poměry a na „dnešní“ tehdejší mládež. Za Sumery se asi už nedostanu, ale u starých Řeků a Římanů jsem byl. Na pobřeží Anatólie, kde jsou z písku vykopána města stará tisíce let. A v nich sportovní stadiony, divadla s bezvadnou akustikou, promenády, veliké tržnice a... hádejte... ano, taky hospody! Kamenné lavice u kamenných stolů, na nichž jsou vyryty hrací desky, jsou zepředu obroušeny tisíci starořeckých a starořímských zadků. Tak to máme u nás na chalupě co dohánět. Protože u nás v hospodě jsme zadkama ještě ani pořádně neodřeli barvu.

Václav Vlk st

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas
chalupu