Prchali jsme před rozzuřeným tramvajovým průvodčím a sledovali, co se na místě dále děje. „Von hapá a praští se do hlavy,“ ukazoval Jan za jeho záda, až se průvodčí ohlédl a viděl, jak se řidič, visící na plotě zády k zemi, houpe jak jojo. Nahoru a dolů. A řve.

„Drž se, drž se,“ začal vykřikovat průvodčí a hnal se nazpátek z kopce. Což opět neměl dělat. Jak již bylo řečeno, těžký kabát, nevhodné boty a ta těžká brašna na břiše… V okamžiku, kdy už už chytal jojojujícího řidiče, buď zakopl a strčil do něj, nebo se řidič pustil a padal, to nebylo v tom šeru dobře vidět, ale vidět bylo, jak sloní nohou zakopl o dopadnuvšího řidiče a flákl sebou jak široký, tak dlouhý. Gejzír drobných a jízdenek vytryskl z jeho brašny a rozlétl se jako konfety.

To nás, jak se říká, vzalo. Snad ty drobné rozsypané po chodníku, co musleli chudáci tramvajáci sesbírat, snad něco jiného… Rychle jsme se provlékli pod plotem, věděli jsme kudy, a přinesli tu veksli. Mezitím průvodčí a řidič s několika cestujícími sbírali na udusaném hliněném chodníku drobné ve žlutém světle pouliční lampy.

„Promiňte, pane,“ pravili jsme a Pavel řidiči podal vekslovací tyč.

„Proč…,“ začal řidič.

„Protože nám nechtěl uznat lístky,“ zněla odpověď.

„Ty kreténe! Už zase!“ zařval řidič a zvedl vekslovací tyč nad hlavu a otočil se k průvodčímu.

Dali jsme se na ústup do tmy. Za námi znělo: „Ty debile blbej, kolikrát sem ti řikal…“

Chvíli jsme šli zamlkle. Pak se rozpačitě ozvalo: „Hele, volové, ale jak se tam na tom plotě houpal…“

A do ticha ulice se ozval osvobozující smích.

Za námi se do tmy propadala stojící tramvaj, řidič a průvodčí hledající v šeru matného uličního osvětlení po zemi mince a jízdenky. Cestující už dávno vystoupili, a vydali se na poslední zastávku před vozovnou pěšky. Bylo jasné, že tohle bude trvat dlouho.

V těch dávných dobách byly součástí každé tramvaje průvodčí s velkou koženou taškou na břiše. V té měli/y utržené peníze, většinou drobné. Dále pak také v sešitkovém trhacím svazku takové poměrně úsporné, tištěné jízdenky. Na ně pak dírkovacími kleštičkami s „jedním zubem“ vyznačovali datum, dobu nástupu do tramvaje a také den, kdy se tak stalo. Lidstvo bylo tehdy otužilé, takže si v otevřené tramvaji, ve které profukoval v zimě mráz a v létě vedro chladil protahující vzduch, nikterak nestěžovali. Mám kamaráda, v Kaiserslauternu známého právníka, co zastupoval kdysi i místní fotbalový klub, a ten vždy při návštěvě Prahy vzpomíná, jak někdy kolem roku 1960 prvně přijel do Prahy a nevěřil svým očím, že tady v zimě jezdí tramvaje bez dveří. Pak sem do Prahy dokonce jezdil s německými kamarády, kteří mu vyprávění o pražských tramvajích nevěřili.

Nějaký ten šťouchanec od v zimě do kožichu navlečeného průvodčího, cestující nebrali úkorně. Průvodčí po odjezdu z každé stanice vykřikovali: „Přistoupil, prosím?“ (Tehdy u nás bydlel v podnájmu jistý doktor Přistoupil a ten říkal, že z toho neustálého vyvolávání svého jména má v tramvaji skoro tik).

Dalším úkolem průvodčího nebo průvodčí bylo přesvědčit cestující, aby podle pokynů, které vykřikovali: „V rámci provozu račte do vozu,“ či případně před sebou hrnuli i cestující k postupu k většinou volnějšímu prostředku vozu se slovy: „Postupujte, postupujte.“ Tramvaje totiž byly po většinu dne, zvláště před začátkem a po konci pracovní doby narvané až k prasknutí.

Nastupovat ráno do práce byl občas sportovní výkon vzhledem k zážitkům v úplně přeplněné tramvaji. Na nějaké řeči, že se někdo na někoho mačká nebyl čas, mačkali se všichni, mladí i staří, mužský v rozkvětu i staré babky. Jistěže se občas někdo pokusil někam sáhnout, kam neměl, ale většinou následovalo zaječení dotyčné dámy a častokrát přistála i pořádná facka. Ale jinak se to tak vážně nebralo.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/