Doba šla a tramvaje se od války po desetiletí moc neměnily. Na trati číslo 5 z Vysočan přes náměstí Republiky na Smíchov jezdily stále ty staré otevřené tramvaje. Po několika letech od minulých příběhů jsme s kamarády kolem muziky a divadla vyrazili na půlnoční mši. To se tenkrát tak nosilo, chodit na půlnoční. Byla už skoro půlnoc, náměstí Republiky bylo pocukrováno sněhem, mrzlo a byla tam skoro celá parta. A s námi dívka Swingovka. Dívka Swingovka se vyznačovala několika vlastnostmi. Například byla vždy zásobena potravinami, protože byla z vísky kousek od Prahy a od maminky věděla, že „ty bestie“ (chlapi) je nutno dobře krmit, jinak že se s nima nedá vyjít. Byla příjemná, boubelatá, veselá a poněkud, jak bych to řekl… Prostě když se vyprávěl vtip, tak, byl-li dobrý, po jeho dokončení se všichni začali ihned smát. Swingovka nikoli. Když fór dozněl, přimhouřila oči, na čele jí naběhly vrásky a chvíli usilovně přemýšlela. Většinou v okamžiku, kdy se ostatní dořehtali, se náhle rozesmála zvonivým smíchem.

Swingovka se jí říkalo proto, že když jsme se jednou dohadovali, v jaké sestavě a co bude kapela hrát, napjatě poslouchala diskuzi, kdo bude hrát na jaký nástroj. A když její přítel Honza, basák, pravil, že on si pak střihne nějakou pěknou „swingovku“, a my jsme ječeli, ať si to nechá a hraje na basu pořádně „dixi“, s náma že nemůže hrát žádnou „swingovku“, rozjasnila se jí tvář a děla: „Klucí, tak na tu swingovku budu hrát já!“

Stáli jsme tu noc na mrazivém náměstí, vítr foukal a koleje namrzaly. Čekali jsme, až přijedou další kamarádi, a podupávali. Od Hloubětína přijela pětka. Tramvaj zastavila a byla narvaná víc než krabička sardinek. Sardinky jsou sice nacpané, ale žádné netrčí ven. Tady a v tomto případě, tak jako když se jelo ráno do práce do Vysočanských fabrik, u každého vstupu do vozu elektrické dráhy visel ven do prostoru hrozen cestujících. Tehdy se tak jezdilo tramvají celkem běžně. Ráno cestou do práce do Vysočan visíval z tramvaje takový hrozen pracujících, že bylo celkem běžné, když kolem projíždějící Ereny (náklaďák Praga RN dle reklamy vhodný pro armádu i pekaře) nebo jiné náklaďáky otíraly zasviněné sajtny o záda kabátů visících cestujících.

Jen trochu pomaleji, tak nějak vánočně, se vystupovalo a nastupovalo.

Konečně vystoupili půlnoční mše ve slavném kostele sv. Jakuba chtiví cestující, další čekající ovšem ihned nastoupili, a tak i před odjezdem dále na Smíchov stále visely ze dveří vlečňáků veliké hrozny pasažérů. Tramvaj zabrala. Kola se však na namrzlých kolejích protočila, jak byly vlečňáky přetížené a kolejnice namrzlé. Bylo slyšet, jak řidič nasypal lopatkou pod kola trochu písku a znovu zabral. Kola se chvíli pomalu protáčela a pak sebou tramvaj trhla a vyrazila kupředu. Přední motorový vůz cukl, cuknutí se přes spojené oje přenášelo dozadu na vlečňáky a poslední vlečňák už cukl skutečně mohutně. V ten okamžik najednou vypadl z posledních dveří tramvaje pozpátku hrozen lidí a hezky se poskládal do pyramidy na nástupní ostrůvek. Bylo půlnoční ticho a náměstím znělo jen „ééééé“ motoru odjíždějící tramvaje. Nahoře na vrcholu té hromady cestujících ležel na zádech nějaký strašně tlustý pán v hubertusu, obě dlaně měl sepnuté a ruce trčící k nebi. A v těch rukou pevně držel utržené tramvajové kožené držátko.

Nakonec nás z té půlnoční stejně vyhodili. Hned po tom, co jsme se u tramvaje dořehtali, jsme totiž na poslední chvíli vyrazili ke kostelu. Vešli jsme dovnitř, s hlavami sklopenými se vecpali mezi věřící, mše začala. Asi po pěti minutách se najednou Swingovka začala smát. Řehtala se nejprve potichu a pak, jak jí to divadlo, co zhlédla na náměstí Republiky, pomalu docházelo, se začala svíjet v záchvatech smíchu. No, půlnoční jsme ten rok neslyšeli. Za chvíli jsme totiž byli zase venku na ulici.

Mrzlo, z kostela se ozýval nábožný zpěv a my jsme v čele se Swingovkou ječeli smíchem uprostřed promrzlé vánoční Prahy, před kostelem, mezi gotikou a renesancí a tramvajovými kolejemi. Snad nám to Ježíšek prominul.

Václav Vlk st

Pracující obchodu vítají dědu Mráze!
Dárek pracujícím k Novému roku: Vinkulace na osobní vozy!
Dopravní podnik města Prahy:
Pětiletku splníme za tři roky!

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/