Po chvíli ona soudružka, která se zepředu opírala o klandr způsobem, který byl při její hmotnosti obdivuhodný a který by žádný chlap nedokázal, vytáhla ruku z rukávu kabátu. Ale dovnitř k tělu. Najednou František ucítil, jak se její ruka, ruka dělná, žádná ruka intelektuálky, sune pod jejím kabátem dozadu a míří neomylně k onomu místu. Tam pak uchopila to, co stálo, když to mělo ležet…

Když se František dostal až k tomuto místu, jeho oči dostaly zasněný výraz a odmlčel se.

„A co bylo dál, ty vole?“ doráželi pracující na svého nadřízeného, ale ten odmítal historku dopovědět.

„Nekecej, žes ji tam vojel,“ hučel předák. A když mistr František stále mlčel, ozval se starý Vomáčka.

„No, to já jsem jednou jel ve vlaku za války, to bylo zatemnění, vez jsem z venkova vajíčka a sádlo, a ta průvodčí mi řekla, že to pomůže pronýst, když jí dám půlku, a já jí řek, že to by mi musela dát i vona, a vona řekla, že jo, a tak jsme v chodbičce v narvaným vlaku…“

„Dědku, neblbni, to bylo potmě…,“ ozval se další hlas.

„Potmě jo, ale narvaný to bylo na tý chodbičce tak, že jsme byli jak sardinky. A ona takhle opřela nohu vo tu sklápěcí sedačku…“

„Dědku, kecáš! A i kdyby ne, něco jinýho je to ve vlaku při zatemnění a něco jinýho je to v poledne na Václaváku, ty vole.“

„To si jen myslíš, to my…,“ nedal se dědek.

„Já vim! Na Pijávě jste chodili po dně a dejchali brčkama z rákosu,“ nedal se oponent.

„Já nebyl na Pijávě, já byl u Solferina, ty víš taky hovno, srabe!“ hučel dědek. Já teď mluvím o druhý světový. To bylo povinný zatemnění, za první eště néé. Ale za tý první, to mi bylo devatenáct, a ty Italky...“

„No ty Italky na vás určitě byly zvědavý…,“ kontroval mladší hlas.

Zatímco vřava stoupala, František se opřel v šatně, kde byl svačinový kout, zády o umatlanou plechovou šatní skříňku a stále se blaženě usmíval.

„Hele a poznal byste ji vůbec, pane mistr? Kdybyste ji někde potkal?“ zeptal se někdo ze sedících na lavičce pro nováčky.

„No,“ zamyslel se František, „no nevim. Ale kdyby byla zezadu, to ti povim, že určitě jó. Jo a abych nezapomněl, kde ste byli vy? Místo na prvním máji? Co? Odpoledne je výbor ZO ROH a co jim mám říct?“

„Hele, Františku,“ pravil starý Vomáčka, dělník a předválečný člen strany. „Řekni jim, co chceš. Od toho jsi mistr. A ať je starej rád, že jsme přišli aspoň ráno k fabrice. Nebo se mu na to příště rovnou vysereme.“

A tím bylo hodnocení tehdoroční oslavy 1. máje pro všechny ukončeno. Začínala šedesátá léta. Doba, kdy jsme byli šťastni. Ale o tom jsme tehdá nic nevěděli.

Šičky z Drutěvy zdraví 1. máj!

_______________________________________________________

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/