Předcházející část jsme skončili s tím, že soudruhům se jaksi nedostávalo pracujících. Ono to bylo těžký. Oni lidi, jakmile viděli kolem roku 48, že už se blíží světlá budoucnost socialismu, zdrhali, jak to šlo a kudy to šlo. A to v době, kterou popisuji, nikdo z nás netušil, co lidí zdrhne po srpnu 68.

Někdy už tehdy se vykládaly pomluvy o jedné tehdy mladičké a kouzelné zpěvačce, jejíž jméno nemohu prozradit… Snad jedině, že zlé huby tehdy tvrdily, že v Německu vystupuje pod jménem. „Heléne von Dracek“. A také se o ní nepravdivě vyprávělo, že jí chtěl sbalit tehdejší jediný elegán v ÚV KSČ, jistý Lubomír Štrougal. A tak si ji, prý, pozval na schůzku a tam ji sliboval, že udělá cokoliv, když na něj „bude hodná“. Blondýnka se prý lehce usmála řekla: „Tak jo, ale jedině za předpokladu, že otevřete hranice! „A Lubomír pravil: „Ty divoško! Ty chceš abychom tady zůstali sami, co?!?“

Takže, hranice zůstaly zavřené, a už v roce 1963 „nebyli lidi“ (ti nejsou dodneška). A soudruzi, kteří vše pečlivě plánovali, aby jim pak žádný plán nevyšel, vymysleli vojákům základní služby a ženské pracující mládeži kolektivní „družbu“. Jak se usnesli, tak i učinili.

Tehdy nás navštívila, tedy náš letecký automobilní prapor v Čáslavi, delegace MNV ze Zruče nad Sázavou a vedení podniku Sázavan, dříve Baťa, včetně předsedy ROH a zástupce Strany. Zástupci malého městečka, v němž je veliká fabrika na boty. Velení praporu zasedlo, přivolali výbor ČSM. Nejprve uvítali ustarané soudruhy ze Zruče nad Sázavou a oni nám pak pravili, že u nich v tý fabrice, a tedy i v městečku je asi dva a půl tisíce mladých svobodných holek do dvaceti let a asi tak patnáct kluků na ženění. A že kdo to nezažil, ten že neví, co to je. „Súdruhovja,“ zaburácel kapitán Dirbák, velitel roty a starý fronťák původem odkudsi ze Zakarpatské Ukrajiny. „To němóžeme tuná súdruhof v tom něchať! Že, súdruh staršina?“ kývl na svého bojového druha. „Tuná predseda svazákof,“ a ukázal na Peťase Prunera, „a ty, súdruh,“ a ukázal na mne, „jako kultúrný referenť, pojdětě tam a volačo s tým urobítě.“ Zamyslil se po tomto řečnickém výkonu v cizím a oficiálně neuznávaném československém jazyce. A dodal: „Súdruh geněrál Remek to ako politruk schválil.“

Už jste zažili, aby kluci šli po ulici a dvacet holek na ně z okna pískalo? Jako aby se ti kluci otočili? Já až do návštěvy Zruče ne. Pískat na holky bylo u kluků sice ukázkou nevychovanosti, ale dělalo se to. Však také moje maminka říkávala, že slušná dívka se otočí až na druhé písknutí. Pískat na holky bylo normální. Ale když jsme šli s Peťasem kolem dívčích ubikací ve Zruči a holky na nás pískaly z oken, vyvalovali jsme oči a tvářili se asi tak jako chovanky z penzionátu, když potkají v přístavu partu námořníků. Bylo jasné, že situace je vážná. Když nás dvě nejodvážnější z nich, vykloněné z okna a oblečené v tričkách a už TEHDÁ zjevně bez podprsenky, zvaly na kafe, že nám pomůžou vlézt dovnitř oknem, bylo jasné, že je zle. Už jsme tu delegaci chápali. Dojem doplnila exkurze do továrny. Procházeli jsme kolem pásu, holky se hihňaly a pošťuchovaly a na konci seděla jedna, celkem pohledná, na jedné ruce gumovou rukavici, v druhé kousek vaty, který do něčeho namáčela.

„Slečno, co to děláte?“ otázal se Peťas.
„Léštim botéé,“ (pro nepražáky: leštím boty) otočila k jedinému mužskému široko daleko, nepočítaje mne a prošedivělého předsedu ROH, kukadla a zářivě se usmála.
„A baví vás to?“ dorážel Péťa.
„Docela jááó,“ děla děva a usmála se ještě zářivěji.
„Úplně blbá,“ konstatoval Peťas.
„A svobodná,“ žalostným hlasem dodal odborář.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/