Plizovaná sukýnka, ofina nebo culíky, nejprve bavlněné a pak průhledné punčocháče a hlavně velké, veliké oči s dlouhými řasami, jaké nevyrobí ani Max Factor, kdyby se strhnul, zabíraly. Kapituluje pod holčičím naléháním, s hlubokým vnitřním přesvědčením, že to je poprvé a naposledy, co se takhle nechám ukecat a zblbnout, okouzlen pohledem té jedné, vzal jsem do chvějící se ruky onen památníček. Netuše, že budu takhle za svůj život před dlouhými řasami kapitulovat milionkrát a že se ta doba nezadržitelně blíží.

Po otevření památníčku na mne vytryskla esence „holčičí literatury“ ve vlastnoručním provedení. Každá jedna té druhé každé psala zásadně na celou stránku. Přáníčku většinou dominovala pastelkami, ale někdy i vodovkami vyvedená kytice anebo „zátiší“. Holčičky, s kterými už v té páté třídě lomcovaly touhy po princi a šatech s vlečkou, si vzájemně kreslily do památníčků neuvěřitelně štíhlé a „oduševnělé“ „dívky“. Estetický základ oněch výtvorů vycházel ze stylu ilustrací dámského časopisu HVĚZDA a „Časopisu Československých paní a dívek“. A tím i z nákresů módních návrhářek první republiky.

A texty v památníčcích byly ještě neuvěřitelnější. „Vzpomeň po letech, kdo Ti tyto řádky s bolem v srdci psal!“ byl ještě poměrně seriózní text. V přáních se vzdychalo a blábolilo o tom, „Až budeš mít vlasy šedivé, vzpomeň si na Jarku z 5. B“ a podobně. Jediný bol, o kterém jsem tehdá u nás všech věděl, byl ten, když jsme na jaře rvali ve školní zahradě nezralé třešně a pak jsme se o hlavní přestávce nalili na ně promodralým vodnatým mlékem. To pak byl skutečný bol! To jsme se někdy ani nevešli na AHA (to se u nás ve škole říkalo za našeho mládí místo „záchod“). Mnozí a mnohé pak měli i dva či tři dny „omluvenou absenci“ z důvodu žaludečních obtíží. Proč se říká žaludeční, když se to zásadně týká úplně jiného orgánu a na jiném místě, fakt nevím.

Dlouho jsem nad prvním památníčkem váhal, co do něj mám napsat. Dlouho, předlouho. Mezitím, jak si holky mezi sebou rozkecaly, že jsem podlehl a že jsem si od jedné památník vzal, že jí tam tedy něco napíšu, památníků u mne přibývalo.

A inspirace žádná. Až jednou! V jeden krásný den jsem listoval památníčkem, v kterém bylo to, na co jsem dlouho čekal. Pod kresbou dvou pyramid, několika palem a pouště, jak si ji představovala holčička z 5. B v Praze-Kobylisích v padesátých letech, se skvěl nezapomenutelný nápis:

Lev je králem pouště!
To Ti přeje
Mařena.
A datum.

A tak jsem to do všech památníčků obkreslil a opsal a změnil Mařenu za Vencu. Jo, a dal správné datum. Dodnes nevím, kdo byla ona Mařena. Díky ní jsem sice zažil poněkud krušný poslední týden školního roku, když jsem holkám ty památníčky vrátil, ale mělo to taky pozitivní dopad. Už nikdy jsem nemusel psát do žádného památníčku. Nekecám.

Teď mě tak napadlo… To, co tady píšu, tahle povídání, není to vlastně takový Sklerotikův deníček po sedmdesáti letech?

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu Odkaz