O grafomanii se na stránkách Neviditelného psalo v článku Grafomanie „umělecká“ a „vědecká“ z 30. 1. 2019. Se samozřejmostí se dnes předpokládá, že onen jev spočívající v nezvladatelném nutkání psát a publikovat texty, jejichž kvalita je nízká, se zrodil teprve v době masového rozšíření knihtisku, vydávání novin a časopisů. Zvlášť doba internetová se zdá být pro něj ideální. Netřeba se trápit s odmítáním ze strany všelijakých redakcí. Každý může podle libosti vypustit do světa své romány nebo alespoň být publikačně činný na diskusních fórech. Co stihne napsat, to také publikuje.

Představa, že by někdo v dávné minulosti ručně popisoval drahé pergamenové folianty, aniž to mělo smysl, se zdá absurdní. V antickém světě byl ideálem myslitel, který vedl se svými žáky učené debaty a své poznání shrnul do jediné nebo několika málo knih. Cenilo se, když autor žil ve vzpomínkách a publikacích svých následovníků. Ti pak vzpomínali na svého mistra a citovali jeho díla, která se někdy jinak než v těch jejich citacích nedochovala. To je ovšem idylický stav, k němuž dospělo několik starověkých filosofů. Realita je jiná. Psavci starověku si v ničem nezadají s těmi dnešními.

Období od Homéra po Aristotela představuje čtyři století. V něm byla vytvořena klasická řecká literatura. O autorech klasické doby se říkalo, že věděli víc, než napsali. Pak přišla poklasická literární produkce alexandrijské doby. Knihovna, která byla součástí Múseia v Alexandrii, měla v době svého požáru v r. 48 př. n. l. 700 000 svitků.

Chrýsippos ze Soloi

Nebylo ničím neobvyklým, když řecký autor alexandrijské doby po sobě zanechal dílo o stovkách svitků. Žádný Řek klasické doby se k tomu nemohl ani zdaleka přiblížit. Stoický filosof Chrýsippos ze Soloi (cca 279 př. n. l. – 206 př. n. l.) napsal každý den 180 řádek. Se svými 705 knihami, které tímto tempem napsal, patřil k těm skromnějším. Prvenství mezi psavci helénistického období (od poloviny 4. století př. n. l. do konce 1. stol. př. n. l.) získal jistý Didymos. Nic se o něm neví kromě toho, že napsal tři tisíce pět set knih. Ve svém díle ztrácel orientaci. Nepamatoval si, co všechno napsal a k některým tématům se vracel. Stal se terčem různých žertů. Říkalo se o něm, že některé knihy napsal dvakrát a vysloužil si jméno bibliolathás – zapomínač knih. Již tehdy se současníci zamýšleli nad smyslem takové knižní produkce přirovnávané ke „slovnímu průjmu“. Řecký filosof Timón z Fliúntu (320 př. n. l. – 230 př. n. l.) k tomu posměšně napsal: „Lidnatý Egypt krmí spoustu škrabalů, kteří se v slepičí posadě múz donekonečna hádají, dokud se ze slovního průjmu nevyléčí“. Nesmyslný proud řeči tak podle něj přeruší teprve smrt. Autory klasické doby, kteří věděli víc, než napsali, vystřídali ti, kteří psali víc, než věděli.

Grafomanie představuje široké spektrum od chorobného stavu mysli v medicínském smyslu po nutkání psát triviální texty. Dnes může být grafomanem označen autor málo kvalitního díla. Třeba i nespravedlivě. Byl snad Franz Kafka grafoman jen proto, že psal a rodičům, přátelům a známým posílal sáhodlouhé dopisy, jak se někdy uvádí? Rozhodně ne. Tím označením se ale snadno „nálepkuje“. Proto se ho může dočkat každý, kdo píše.