Odpoledne jsme strávili, ohřátí zevnitř Wódkou Wyborovou a seshora prošívanou dekou, postupným rozmrzáním.

Po večeři byl nástup do klubovny na česko-polskou družbu a jaksi údajné setkání chemiků. Za polskou stranu přišla skupina průmyslováků, a protože zrovna s Východní Evropou cloumalo tzv. Pražské jaro, mluvilo se o politice, a nikoliv o nějaké chemii. Diskuse vášnivá. Mladí Poláci záviděli, jak to těm bolševikům nadáváme. Pro větší intimitu a taky pro získání takového toho lepšího osobního kontaktu – obě skupiny byly tak 50 na 50 kluci a holky – se zhaslo světlo zapálily se svíčky. Popíjení vodky a vášnivá politická diskuse a také jiné věci, probíhaly v pološeru. Kousek ode mne seděla na židli jakási slečna v černém svetru ke krku a za ní stál jakýsi mládenec. Který, přestože ústy zuřivě diskutoval, pravou ruku měl zároveň zasunutou zepředu pod ten svetr. A podle toho, jak jsem pozoroval, ani jednu příslušnou oblinu nezanedbával. Malá skupinka pedagogů z obou stran seděla těsně vedle sebe a jaksi z povahy věci jsme se museli chovat mravně. Což některé z nás zcela určitě mrzelo. Vše bylo krásné až do doby, kdy si moje tělo žádalo své a jak děvčata tehdy říkala „bylo potřeba si přepudrovat nosík“, čili odskočit si.

Vyšel jsem na chodbu, když v tom někdo zhasl. Z šera se vynořila ruka, která rozhodně nepatřila změkčilému intelektuálovi. A dostal jsem facku, až jsem si sedl u zdi na zadek. Vůbec jsem netušil proč. Vtom se světlo zase svítilo, nade mnou stál Polák jak almara a pravil: „Przepraszam pana. Źle cię zrozumiałem.“ Že se omlouvá, že si mne spletl.

V následné diskusi jsme si pak vysvětlili, že on se domníval, že já jsem ten kluk, co tak zaujatě lovil pod svetrem dotyčné dívky kousek ode mne. Následně mi pak vysvětloval, že ona dívenka, co má tak ráda hrudní masáž, je Polka a on se domníval, že za ní stojím já a jak je všude a na všech vesnicích a malých kolektivech zvykem, tak platí zásada, že poprsí našich holek z Horní Dolní nebudou nikdy beztrestně osahávat ty syčáci s Dolní Horní. To jsem chápal. Ještě že jsme nebyli na Slovensku. Tam se to občas řešilo ještě drsněji.

Závěr noci pak proběhl celkem v klidu, přesně jak to popisuje text Pavla Bobka v písničce: „Permanentní flám“. V té době bylo světovým heslem mládeže „Make love, not war“. A písnička to vyjadřovala slovy:

Bylo nám z duše jedno, kde budeme spát.
Hlavně když nikdo nespal sám.
Měl bych se vlastně stydět, ale musím se spíš smát.
když na ta léta vzpomínám.

Pokud by někdo vyrukoval s ideologií „Mee too“, tak by ho tehdejší mládež roztrhala na kusy. V domnění, že je to idiot nebo nějaká mrcha. Já si to myslím dodnes.
Jo a my pedagogové jsme spali spořádaně na jedné cimře. Každý ve své posteli. Sám.
Po třech dnech na čerstvém přímořském vzduchu, v zajetí politických debat a vůně vodky, jsme vyrazili do Varšavy na ten „kongres“.

Václav Vlk st.