V mém útlém dětství se v rozhlase vysílával seriál plků stréčka Křópala z Břochovan. Vymyslel jej už ve 20. letech jeden hanácký pěvec brněnské opery, původem z Litovelska. Vedle hanáckého plkání v něm zpíval takové hity jako:

Máme klosty panimáme
potajó je lóbáváme
každé deň je ospáváme
žádné z nás je nešedi

Potřebujete-li český překlad, bylo by to asi toto:

Máme objemné ženušky
tajně je líbáváme
každý den je pomilujem k usnutí
a jsme jim všichni věrní

V letech 50. se k němu v rozhlase přidala tetička Křópalka. Ta recitovávala takové plky jako:

Šel stréček Křópal sóvraťó
a najednó frnk, olitl mo kromflék od gaťó.
Mám se proň zhébnót, abe mně praskl břoch?
Dež sis tam olítl, tož si tam boď.

Díky Křópalům jsem si zamiloval rozhlas. Ale mým prvním skutečným literárním vzorem byl můj troubelický stařeček. (Na Hané se dědečkům říkalo stařeček). To je stařeček z vesnice Troubelice na Hané, kam jsem od útlého dětství byl z hladovějícího velkoměsta Olomouce odkládán na prázdninový výkrm.

A mimochodem, mýlí se, kdo tvrdí, že Olomouc je rodu ženského. To vymyslel nějaký Pražák v Ústavu jazyka českého Akademie věd, který nemohl nikdy Olomouc navštívit. Jinak by z poslechu rodilých Olomoučáků věděl, že přijel do Olomóca a ocitl se v Olomócu. Že se ten ženský rod dnes vnutil i samotným Olomoučákům je příklad centralizačního jazykového terorismu.

Následkem podobného terorismu je i dnešní pozdrav olomoucké mládeže „naschle“, který je plivnutím do tváře dlouholeté vlastenecké práci dvou Moraváků české redakce BBC, jejíž šéf Deryck Viney trval na tom, aby ve vysílání bylo slyšet i moravské „nazhledanou“. Věděl, o čem mluví. Ve 40. letech pobyl nějakou dobu v Čechách i na Moravě, naučil se plynně česky a jeho oblíbeným slovem bylo „zašmodrchat“. V osmačtyřicátem ho coby zaručeného britského špiona vyšoupli a on se jim za to mstil v BBC.

Ti dva, kteří takto přikázané moravismy důsledně dodržovali, byli já a básník Ivan Jelínek.

Sem patří malé smuteční odbočení. Tryzna za umírající moravské dialekty, které dnes zaslechnete už jen od starců. Málokdo si uvědomuje, jaké je to kulturní ochuzení. Británie nebo Itálie si svoje dialekty hrdě pěstují a každý slušný herec jich umí několik. Odehrává-li se nějaká televizní episoda v Glasgowě, každý, kdo si v ní chce zahrát, se musí naučit glasgowský dialekt. Totéž Sicílie nebo Neapol. V Německu totéž s bavorštinou nebo hamburštinou. Asi jen v Česku se může stát, že četnický seriál odehrávající se celý v Brně, navíc ještě ve 30. letech, má všechny hlavní role obsazeny pražskými herci sveřepě se zdravícími „naschledanou“ a pořádajícími „schromáždění“.

Jednou jsem se na to zeptal jednoho slovutného režiséra, zda by se mu nezdálo patřičné naučit herce alespoň minimálním základům lokálních akcentů, aby výsledek zněl pravděpodobnější. Civěl na mě, jako bych právě spadl s měsíce.

„Co blbnete,“ povídá, „já jsem rád, když se mně herci naučí odříkat dialogy, ještě takovou prkotinou abych je otravoval.“

Škoda. Byly by ty české filmy a seriály věrohodnější.

Mimochodem, pardon že zas přerušuju, ale prosím, neopravujte mně „s měsíce“ na „z měsíce“, jak dnes korektoři pilně dělávají, s tvrzením, že je to uzákoněno jako gramaticky správné. Já jsem před tím spadnutím byl opravdu na měsíci, ne v měsíci. S toho jsem taky „spadl“, ne „zpadl“. Z měsíce může spadnout jen něco na jiný měsíc: třeba jako „tržby z měsíce na měsíc spadly o deset procent“. Ony ty tržby opravdu byly v měsíci, ne na měsíci.

Jinak je to další příklad lingvistického terorismu, vzniklý tím, že to tak začalo používat pár nosorožců, a někdo v Akademii věd rozhodl, že nepřizpůsobit gramatiku nosorožcům by bylo politicky nekorektní a zavánělo by zaujatostí hraničící s antinosorožčismem a nosorožcofobií. Když nerozlišujme s od z, může se nám jednoho dne stát, že místo těch krámů, co se nám hromadí v krabicích na skříni, nám někdo vyhází všechno šatstvo, co je ve skříni.

Mezi běžné nosorožčismy patří: Pokud ve významu když. Ovšem ve významu ale. Důvod ve významu příčina. Jaký ve významu který. Statut ve významu status. Kvůli něčemu ve významu následkem něčeho. Víc jak místo víc než. To samé místo totéž. A všichni ti dizidenti a režizéři, renezance a diskuze jsou na úrovni někdejší lidové demogracie.

Lahůdkou novinářské nosorožštiny je vymýšlení všelijakých epitet za jména zemí. „Tato ostrovní země“ místo Velké Británie. „Tato alpská země“ místo Švýcarska. „Země pod Alpami“ místo Rakouska. Vrcholem nosorožčí geniality je „země galského kohouta“. Jako by víc českých čtenářů vědělo, co je galský kohout, než těch, kdo vědí, co je Francie. Česko by podle toho mělo být ne jen tak ona běžná mírně nosorožčí „naše kotlina“, nýbrž echt nosorožčí „země dvouocasého lva“.

Brutálním nosorožčismem páchajícím ligvistický terorismus na češtině je vyvražďování slovesné třetí osoby plurálu. Tak se u zavedených novinářů můžeme dočítat, co všechno oni „ví“ a „umí. Dělají to proto, že to „smí“ a že tomu „rozumí“. A od vysokoškolských pedagogů se dozvídáme, že v Německu letos bude chybět chřest, neboť „chybí ti, kteří s ohnutými zády sází a sklízí tuto delikatesu.“

A tady teď možná budete souhlasit, jakou kulturní ztrátou je vymírání moravských dialektů. Z těch totiž poznáte, jak má ta či ona třetí osoba plurálu vypadat. Tam kde v hanáčtině máte „píšó“, budete v češtině mít „píší“. Ale kde máte „vijó, umijó, sázijó a sklízijó“, tam holt v češtině dostanete „vědí, umějí, sázejí a sklízejí.“

Ale protože i zde existují různé výjimky (mluvijó se nepřekládá jako mluvějí), nebudete si to komplikovat tím, že se je budete učit, a místo toho se vrátíte do třetí třídy základní školy, kde se to vyučuje podle imperativu. Piš, ale sázej. Mlč, ale uměj. Jenže zkuste to vysvětlovat nosorožcům a nosorožcofilům.

A já vím, že od někoho dostanu vynadáno za staromilské puntičkářství. Jenže nedbalost jazyková z nás dělá nedbalé myslitele a ještě nedbalejší činitele.

Ale ocitli jsme se oklikou zase na Hané a u mého troubelického stařečka. A tento stařeček byl náruživý vypravěč. Napínavé příběhy o raubířích a cigánech. (Romové tehdy ještě nebyli). Nejlepší, kterou jsem si nechával vyprávět znovu a znovu, takže jsem ji nikdy nezapomněl, byla o cigánském zloději Antonovi, kterého přišla zatknout policie.

„Je váš muž doma?“ ptá se policajt jeho ženy.
„Já vám ho zavolám,“ říká paní. „Anton arak pocem, só tady pan četnik!“
A Anton okamžitě prchá do lesů, protože „arak“, což pan četník neví, v cigánštině znamená „uteč“. Nebo tak to aspoň stařeček tvrdíval.

Taky stařeček skládával a recitovával ve víceméně spisovné češtině, ale v hanáckém duchu, básně, které jsem teprve mnohem později jako student literatury identifikoval jako čirý dadaismus. Jako tato:

Jedou na káře.
Na káře jedou.
Mrskejte lháře!
Lháře mrskejte,
jen pozor dejte
na francouzský kroj.

Na kroj francouzský,
na hovno psovský,
na psovský hovno,
křivo není rovno,
mísa není nůž,
toť kulhavý muž.

Muž kulhavý,
jako křen zdravý.
Zdravý jak křen,
kulhavý jen.

Nebo tato:

Hajhá husy, hajhá domů,
s kým já dneska spáti budu.
Napeč buchet, napeč koláčů,
s kým já dneska budu spát.

Taky mě učíval hanácké lidové písničky, které jinde nebývalo slyšet, a dnes už jsou dávno zapomenuté. Zpívával je v rytmu dnes už rovněž zapomenutého tance zvaného „hulán“. A rytmicky při tom přešlapoval. Byla to téměř přesná tarantella, akorát o polovinu zpomalená. Na Hané bývalo tehdy všechno zpomalené. Taky se říkávalo:

„Hanák je pomalé a trvá mo dlóho, než se rozende. A jak ož je jednó rozenduté, trvá mo dlóho, než se zastaví.“

Text hulána byl tento:

Čí só hode, naše hode,
poďme stará do hospode,
hujája hujája hujajája.

Bodem tam do rána
tancovat hulána,
hujajája.

Pak ještě byly další sloky, z nichž si už pamatuju jen tuto:

Leze Jura podle meze,
košola mo z gati leze,
hujája hujája hujajája.

Boséma noháma
tancoje hulána,
hujajája.

A taky ještě jedna valčíková, tedy po hanácky přesněji pomalo-valčíková, čili slow-waltz:

Za horama svítá,
bode brhrzoho deň deň deň,
bode brhrzoho deň.

Za kamnama hrnec
a šeškehe sóhó
v něm v něm v něm
a šeškehe sóhó v něm.

Jura kolem poskakoje,
šeške z hrnca vetahoje,
poďte šeheškehe ven ven ven
poďte šeheškehe ven.

Šeške, česky šišky, bylo hanácké pojmenování menších knedlíků. Těm větším se říkalo knedle, singulár knedla. Knedla byla taky buclatá dívčina, jakým se v Čechách říká buchta. Tento pomalý valčík měl opět více slok, z nichž pamatuju ještě tuto:

Vzkázala mně Mařa
Juro přehendihi k nám k nám k nám
Juro přehendihi k nám.
Zabile sme vepřa
jako tehe sehe sám sám sám
jako tehe sehe sám.

Bodem dělat jitrnice
veleky jak nohavice
já ti tahakehe dám dám dám
já ti tahakehe dám.

„Přendi“ se do češtiny překládá jako přijď. A tehdy jako dítěti mně samozřejmě nedocházelo, že by se ta nabídka „dám“ možná nevztahovala jen na ty jitrnice. Hanácká láska skutečně prochází žaludkem. Teda žalódkem. S ním taky souvisí cosi, čemu čeština říká „přejídání“ nebo „obžerství“ a pro co má hanáčtiná krásné zvratné sloveso „nabóchat se“, a co se na Hané vnímá jako normální zdravá výživa, podle stařečkova přísloví:

„Má se zkazit boží dárek - ať se zkazí žalódek.“
A mimochodem, když jsme se dotkli toho sexu, orgasmus se hanácky řekne „ož so“.

Z Kurasova memoáru Malá Paměť v nakl. Dauphin

Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/