„Psaní není psaní, prodávat psaní je psaní,“ poučil mě v mých začátcích psaní v angličtině londýnský scénárista Paul Mayersberg, který se už před třicítkou živil přetvářením románů ve filmové scénáře, z nichž žádný se tehdy ještě nenatočil. I tak žil slušně z paušálních záloh bez dalších procent z budoucí tržby. Velké úspěchy se mu dostavily o pár let později filmovými adaptacemi románů Siddhartha podle Hermana Hesseho, Návrat od řeky Kwai, nebo Muž, který spadl na zem, a pak vlastními originály jako Poslední samurai nebo Croupier.

Takže věděl, o čem mluví. Jeho definice psaní je sice technicky správná, ale zamlčuje (nebo možná počítá, že to každý bude jako samozřejmost vědět) toto: Než člověk může provozovat psaní-psaní (prodávané), musí strávit léta učňovským psaním-nepsaním (neprodávaným), aby se psaní-psaní naučil. To se učí opakovaným a frustrovaně nekonečným přepisováním, škrtáním a vytřibováním, často připomínajícím Sisyfův balvan tlačený do kopce, dokud se psaní-nepsaní nepromění v psaní-psaní, čili dokud je někdo nekoupí.

Spisovatelský učeň, který na to nemá trpělivost, to obvykle vzdá a živí se něčím jiným. Spisovateli se stávají jen ti učňové, kteří si na tu frustraci zvyknou jako na samozřejmou součást zvoleného řemesla a baví je to víc, než cokoli jiného, kromě možná nanejvýš sexu, a to ještě jen do určitého věku. A nepřestanou je provozovat, i když se nedaří, protože to jednoduše bez psaní nedokážou vydržet.

Spisovatelství kdysi bývalo činnost depresivně osamělá, bez okamžité zpětné vazby čtenářské. Dnes může každý trénovat na desítkách internetových blogů a sociálních sítí, s větší nadějí, že si ho všimne někdo, kdo si ho odtamtud vydlábne a za psaní mu bude ochoten platit.

Tu a tam se některému spisovateli podaří vyrobit něco, co někdo klasifikuje jako umění – a pak se jeho produkci říká tvorba a produktu dílo. Tak v literatuře vznikají duchovní a dramatickou energii tryskající sopečné vrcholy jako Shakespeare, Dante, Goethe, Dickens, Dumas, Hemingway. I ti se však k tomu vypracovali vytřibováním řemesla k uspokojení platících zákazníků.

Shakespeare neustále dohlížel na kasu, Dickens a Dumas dodávali své romány sešitovým publikacím na pokračování, nuceni produkovat deset stránek denně, aby stíhali dodací termíny a zaplatili nájem. V kterémsi muzeu se dochovala Dumasova rukopisná stránka s posledním odstavcem Tří mušketýrů a slovem KONEC. Pod ním čára napříč stránkou a pod ní nápis Hrabě Monte Cristo, Kapitola 1.

Shakespeareův španělský současník Lope de Vega, po němž se dochovala asi padesátka přísně veršovaných a rýmovaných her, jich napsal patnáct set, každou zhruba za týden, na objednávku principálů potulných hereckých tlup, za paušální měšec stříbrňáků na ruku při dodání. A to ještě začal až po skončení vojenské kariéry, kterou musel opustit kvůli trvalému zranění.

Hodně se teoretizuje o spisovatelském poslání, morálním a ideovém rádcovství či dokonce vůdcovství, kulturních a společenských povinnostech a zásluhách, svědomí národa. Zde nás možná poučí slavný citát z veleúspěšného anglického dramatika a herce Noela Cowarda:

„Jedinou povinností spisovatele je psát tak, aby se psaním uživil. Vše ostatní o něm rozhodnou jiní.“

Pravda, řekne si někdo, Cowardovi se to povídalo v liberální Anglii v liberální době. Jinde nebo jindy platí i na spisovatele morální zákon alespoň nekolaborovat se zlem, když už nedokážou proti němu bojovat a nechávat se zavírat do vězení jako Solženicyn nebo Havel. Třeba už jen proto, že jsou viditelnější a porážku zla odskáčou i s ním, jak na vlastní kůži po kolaboraci s německým nacismem a italským fašismem zjistili spisovatelští velikáni Knud Hamsun, Louis-Ferdinand Céline a Ezra Pound.

Úplně stranou všech podobných úvah musíme nechat Franze Kafku, který si z jakési prorocké posedlosti psal do šuplíku surreální předtuchy blížících se totalit, a nikdo by se o nich nedověděl nebýt jeho kamaráda Maxe Broda, který je až po jeho smrti ze šuplíků vytáhl na světlo.

Ale kdo si pořád ještě myslí, že spisovatelství je procházka růžovou zahradou, zde má ještě citát anglického dramatika Jamese Saunderse, který zažil krkolomný úspěch v 60. letech minulého století, následovaný téměř zapomněním o dvacet let později:

„Spisovatelstvím se dá zbohatnout, ale nedá se jím uživit.“

Buď patříte k tomu šťastnému procentíčku giganticky úspěšných a publikovaných nebo hraných po celém světě, nebo zůstanete celý život spisovatýlky sice publikovanými a placenými, ale tak mizerně, že se musíte pořád živit něčím jiným. Zkušení spisovatelé radí nezkušeným, aby si nejprve jinou prací, podnikáním, loupeží nebo žebráním (nehodící se škrtněte) ušetřili na rok skromného, ale jistého živobytí, než se pustí na volnou nohu do psaní na plný úvazek.

Já patřím mezi ty poměrně vzácné výjimky, které se spisovatelstvím (s přidruženým řemeslem překladatelským) živí, ale nikdy nezbohatly. Proto jsem taky musel za těch padesát let napsat skoro 40 knížek, 18 her a okolo 3 tisíc článků. Sice prodaných, ale levně. Kdybych byl uměl napsat jeden milionový bestseller, nemusel jsem se tolik dřít. Ale zase bych neměl o čem psát memoár. Takže bez remcání. Jak praví jedno staré židovské přísloví:

„Tak dlouho si člověk stěžuje, že nemá boty, až potká někoho, kdo nemá nohy.“

Z Kurasova memoáru Malá Paměť v nakl. Dauphin __________________________________________________________

Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Češi na vlásku
Kurasův nejstarší besteller, původně psaný anglicky s titulem Czechs and Balances, časem přeměněný v evergreen a aktualizovaný novou kapitolou dělá českou historii jednoduchou jako vyhození z okna. Náš národní charakter pitvá s požitkem a vtipem a přináší jak informativní, tak vysoce zábavný pohled na české dějiny.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.