Spisovatelství je nemoc podobná schizofrenii. Vykonávají ji dvě osoby sídlící ve spisovatelově hlavě a hovořící dvěma různými hlasy říkajícími každý něco jiného. Autor a Kritik. Autor umí psát (nebo si myslí, že umí psát). Kritik umí číst a ví, jak by to psal on, kdyby to uměl. Autor věří, že všecko, co napsal, je geniální. Kritik ví, že všichni spisovatelé píší i spoustu pitomostí a jeho úkolem je ty pitomosti vyhledávat a Autora na ně upozorňovat, aby ze spisovatele nedělal veřejného osla.

Tvůrčí krize, známá v angličtině jako writer´s block čili spisovatelský zádrhel, nastane, když Kritik na nějakou pitomost Autora upozorní tak neomaleně, že v Autorovi vzbudí pocit, že všechno, co napsal, je pitomost, ztratí sebedůvěru, propadne depresi a přestane psát. Nejhorší krize, která dokáže nadlouho spisovatele vyřadit z provozu, ještě než se stačí rozepsat, nastává, když Kritik sedí Autorovi za týlem při samotném psaní a kritizuje ho větu po větě. V takovém případě musí spisovatel zakročit a Kritika uspat třebas i lopatou po hlavě a probudit ho, až Autor dopíše. Pak zase musí uspat Autora a nechat Kritika řádit.

Ale ani tím to ještě nekončí. To, co spolu Autor a Kritik vytvoří, je stále ještě jen polotovar, jemuž se anglicky říká first draft čili první náčrt. Ten ještě bude podléhat úpravám konečných prodejců produktu skutečným zákazníkům, čili čtenářům, posluchačům nebo divákům. Těmi prodejci jsou nakladatel, šéfredaktor, režisér a producent. A ti musí i tomu nejgeniálnějšímu spisovateli umět vysvětlit, že „náš zákazník náš pán“ platí i pro spisovatele jako pro každého jiného řemeslníka.

Spisovatel, který si na tuhle bitvu nezvykne jako samozřejmou každodenní rutinu, bude prožívat jednu krizi za druhou a ohrožovat mentální zdraví svých blízkých.

„Rozdíl mezi spisovatelem a normálním člověkem je ten, že každý normální člověk umí psát, ale spisovatel neumí nic jiného.“

To jsem nevymyslel já, je to citát od někoho slavnějšího a chytřejšího, jehož jsem si zapomněl zapamatovat a nedaří se mně ho dogooglovat. A dobře mně tak: bývaly doby, kdy jsem si pikantní citáty vypisoval do sešitů, jak radíval Komenský. Dnes všichni spoléháme, že je najdeme na internetu, až je budeme potřebovat. Až nám někdo vypne internet, staneme se přes noc negramotní.

Není to jen tak ledajaký bonmot. Snaží se sdělit, že spisovatelství je řemeslo, které se musí léta piplat, než se je naučíme, a pak provozovat na více méně plný úvazek, na úkor všech ostatních zájmů. Ryzím spisovatelem tudíž není někdo, kdo uspěl v nějakém jiném oboru a něco při tom napsal, třeba i s komerčním úspěchem. Ten zůstává nadále odborníkem na svůj obor a psaním koníčkuje nebo melouchaří. Spisovateli tedy nejsou ani politici, kteří sepsali svoje memoáry, traktáty, eseje, ale třeba i romány nebo básně, i kdyby to byly bestsellery.

Opačným fenoménem jsou spisovatelé koníčkující nebo melouchařící do politiky. Ti buď uspějí, povýší na politiky a přestanou být spisovateli – jako Václav Havel a Boris Johnson, nebo si natlučou nos a zůstanou jen spisovateli - jako já.

V obou případech to obvykle nebývá žádná škoda. S tím rozdílem, že zatímco spisovatel k úspěchu nemusí rozumět politice, politik by měl alespoň trochu umět psát.

Spisovatelem by takto tudíž nebyl třeba ani Winston Churchill, třebaže dostal Nobelovu cenu za literaturu. Ne za mír, jak se mnozí automaticky domnívají, a jak on právem očekával. Tedy ne za to, že pomohl vyhrát válku nad největším zlem dějin, nýbrž za to, že o ní napsal třítisícistránkové dějiny. Literární cenu prý bral s nezastíranou lhostejností hraničící se zastíranou uražeností. Klasický příklad toho, jak politici pohrdají spisovateli, i když jsou za ně pokládáni oni sami.

Bude to možná tím, že zatímco politika se definuje jako profese, povolání či dokonce poslání, spisovatelství je pouhé řemeslo. Anglicky se taky klasifikuje jako trade (spolu s truhlářstvím, kovářstvím, kuchařstvím nebo krejčovstvím), ne profession (spolu s lékařstvím, právnictvím, učitelstvím nebo účetnictvím). A tak zatímco politik (lékař, právník) se „věnuje“ povolání, spisovatel „provozuje“ řemeslo. Řemeslo se od profese liší tím, že něco vyrábí. Spisovatelství vyrábí slovní konstrukce, které něco sdělují tak, aby to byl někdo ochoten nejen číst, ale i zaplatit.

Z Kurasova memoáru Malá Paměť v nakl. Dauphin

__________________________________________________________

Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Češi na vlásku
Kurasův nejstarší besteller, původně psaný anglicky s titulem Czechs and Balances, časem přeměněný v evergreen a aktualizovaný novou kapitolou dělá českou historii jednoduchou jako vyhození z okna. Náš národní charakter pitvá s požitkem a vtipem a přináší jak informativní, tak vysoce zábavný pohled na české dějiny.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.