Autor reaguje na článek Václava Vlka st. NARCISY: Dějiny se prý opakují v NP 14.7.23.

Víceklasé odrůdy některých druhů obilí skutečně existují. Nepoužívají se proto, že rostlina má se semeny ve více kláscích větší „režii“ než když je má v jednom. Takže paradoxně má méně zrn a / nebo jsou ta zrna výrazně horší kvality. Ta kvalita se týká i klíčivosti a prospívání klíčních rostlin, takže i u trav jsou tyto mutace eliminovány Darwinem.
„Stalinovu víceklasou“ pšenici nepresentoval I. V. Mičurin, ale T. D. Lysenko. Přičemž ji, pochopitelně, nevyšlechtil, ale jen ji „velkému vůdci světového proletariátu“ předvedl, aby zahrál na jeho ješitnost.
Oproti Lysenkovi byl Mičurin sice amatérským (formální vědecké tituly nezískal), ale vědecké přístupy k práci respektujícím šlechtitelem, který se zabýval vytvářením nových odrůd výběrem a prokřižováváním vhodných odchylných jedinců (nemuselo jít jen o mutanty, ale i o náhodné mezidruhové či meziodrůdové křížence.
Zabýval se i roubováním ovocných stromů, v němž leží asi těžiště jeho práce. Wikipedie o něm říká:
„Významně přispěl do vědy o genetice, přičemž zvláštní pozornost věnoval výzkumu bobulovin a ovocných rostlin. Je považován za zakladatele vědeckého šlechtění plodin. Vyvinul teorii a praktické techniky v oblasti vzdálené hybridizace. Vytvořil více než 300 druhů nových rostlin.“
Pochopitelně, nerouboval úspěšně jabloň na švestku, byť je možné, že to zkoušel. Nicméně rouboval meruňky na švestky a další odolnější příbuzné peckoviny, což se dodnes používá i pro meruňky, určené pro klimaticky drsnější oblasti našeho státu. Byl také úspěšný v roubování jablek na jeřáb (opět se to i dnes doporučuje v některých receptářích pro oblasti zamořené hryzcem, kterému kořeny jeřábu nechutnají ale kořeny jabloně velice). Nicméně jeřáb jako podnož může jabloně některých odrůd udržet při životě i tam, kde by jabloň ze semínka nepřežila.
Posunul tím u řady druhů ovoce severní hranici jejich možného pěstování, což je jednak pro praxi přínosný, jednak praxí doložitelný, výsledek jeho práce.
Velkou zásluhou I. V. Mičurina bylo zřízení sítě „mičurinců“ či „selekcioněrů“, kteří pátrali po výše zmíněných pozitivních odchylkách plodin, množili je, zajišťovali jejich pěstování ve více lokalitách (takže snížili riziko, že náhodným neštěstím tato odchylka zanikne), křížili je, případně (dřeviny) roubovali atd.
Mičurin měl velkou smůlu v tom, že žil v době nadvlády T. D. Lysenka nad sovětskou biologií, takže dost dobře nemohl postavit své postupy na vědecký základ vycházející z genetiky. Nicméně i v těchto nepříznivých podmínkách odvedl kus dobré a přínosné práce.
Močurinci v podstatě dělali to, co dělají moderní šlechtitelé, kteří na malém pokusném poli vystaví plodinu geny poškozujícímu faktoru (od ionizujícího záření po různé chemické mutageny) a pak pracují s tím, co vyrostlo a jeví se perspektivním. Mičurinci byli ovšem odkázáni na občasné spršky ionizujícího záření z oblohy, případně na chemické mutageny, které se dostaly do půdy přirozenou cestou, třeba tím, že se na ni vymočil silný kuřák. Nebo někdo žijící v zemljance s „opatrným“ odvětráváním kouře kvůli šetření teplem. Tím, že jich bylo Mičurinovou zásluhou hodně a byli mezi sebou propojeni do jakési sítě, která umožňovala nejen přenos informací, ale i sazenic či roubů, fungovali jako jakási velká šlechtitelská stanice, zahrnující velkou část carského Ruska a později i SSSR.
Ostatně, velmi podobně pracují i v současnosti moderní obdoby „mičurinců“, které obcházejí po bouřích a vichřicích jehličnaté lesy (zejména Kanada, sever USA) a pátrají po kouscích počasím shozených čarověníků, což jsou útvary vzniklé na jehličnatých stromech buď somatickou mutací nebo virovou chorobou, vyznačují se trpasličími jehličkami a větvičkami. Pokud se nálezcům podaří tyto kousky zakořenit, vznikne nový typ trpasličího jehličnanu a časem se dostane i do komerčního prodeje (zákazníky jsou zejména skalničkáři).
Pokud se týká těch narcisů, jsem zcela ve shodě s panem Vlkem. Už proto, že tyto cibuloviny jsou pěkně jedovaté, jak je mi známo, a ono snížení produkce metanu si dovoluji typovat na těžké narušení bachorové mikroflóry, která poté sice neprodukuje metan, ale, obávám se, asi přestane přeměňovat polysacharidy typu celulózy, ligninu a další podobné na glukózu a jiné sacharidy, vstřebatelné ve slezu a dál ve střevě krávy.