11.4.2021 | Svátek má Izabela


VESMÍR: O promilích, procentech a přežití vlastní smrti

18.3.2021

Včerejší diskuse k článku o kosmické lodi Starship v sobě obsahovala následující výměnu názorů, která si zaslouží důkladný komentář.

Čtenář 1 píše: Raketoplány byly hodně spolehlivé. Ze 135 startů bouchly jenom 2x, na vesmírné plavidlo velice slušná bilance.

Čtenář 2 reaguje: Mě na tomhle čísle nejvíc baví, že - co jsem zaslechl - byly projektovány s pravděpodobností 2% fatálního neúspěchu jednotlivého letu. Takže jim to skvěle vyšlo.

Nuže, toto není úplně přesné.

Frekvence fatálních neúspěchů (Loss of Crew and Vehicle) kolem dvou procent je ve skutečnosti i na poměry vesmírného průmyslu drastická, zejména uvážíme-li, že v případě raketoplánu činila maximální posádka sedm lidí a že raketoplán neměl v podstatě žádné záchranné mechanismy pro případ, že by došlo k selhání integrity orbiteru. Ze začátku se počítalo aspoň s katapultovacími sedadly, ale jejich zabudování by omezilo maximální kapacitu na dva astronauty, a tak vzhledem k předpokládané bezpečnosti raketoplánu byly vynechány. (Viz dále.)

Pro srovnání: v případě klasického Sojuzu došlo k využití záchranné raketky při startu hned dvakrát – jednou v roce 1983 ještě na rampě, kdy nosič začal hořet, a podruhé roku 2018 už po vzletu. V obou případech šlo o těsnou záchranu, posádka by jinak v těchto situacích téměř s jistotou zahynula. Sojuz ovšem nemá takovou kapacitu jako raketoplán, takže zachráněné životy byly celkem „jen“ čtyři.

Současný standard pro to, aby NASA uznala nějaké plavidlo jako letuschopné s lidmi (Human Rated), není dvě procenta fatálních selhání (tedy 1:50), ale 1:270 na celou misi, včetně pobytu na oběžné dráze, tedy podstatně lepší, než jak se nakonec ukázaly být bezpečné raketoplány. To je to, co se vyžaduje po lodích nové generace, aspoň papírově; zhodnotit skutečná rizika nemusí být vždy tak přímočaré, i když po dvou zřícených raketoplánech panuje podstatně větší opatrnost.

Za zmínku stojí hlavně to, že NASA původně považovala raketoplány za ještě daleko bezpečnější. Když došlo po havárii Challengeru roku 1986 k ustanovení vyšetřovací komise, jejím členem byl jaderný fyzik Richard Feynman. Ten se v průběhu vyšetřování postaral o několik zábavných i mrazivých momentů – jak ostatně jeho nezkrotné a přitom zvídavé povaze odpovídalo.

Jednou z věcí, kterou se Feynmanovi podařilo „vyždímat“ z tehdejšího managementu NASA, byl jejich pracovní odhad bezpečnosti raketoplánu v hodnotě cca 1:100000, který vypadal velmi dobře, ale byl naprosto nerealistický. „Chcete tvrdit, že kdybyste následujících 274 let každý den vypouštěli jeden raketoplán, měli byste za tu dobu jenom jednu nehodu?!“ ptal se Feynman.

Ukázalo se, že inženýři z NASA, na rozdíl od vrchního vedení instituce, byli daleko pesimističtější a pravděpodobnost fatálního selhání supersložitého stroje odhadovali zhruba na 1:100, tedy o tři řády horší, přičemž rozptyl jejich odhadů byl mezi 1:50 a 1:200. Reálné číslo z provozu, 1:68, těmto jejich odhadům odpovídá. Bohužel se také ukázalo, že management NASA vůbec inženýry nebral na vědomí, nekomunikoval s nimi, a ke svému absurdně optimistickému číslu 1:100000 došel velmi pochybnými papírovými výpočty.

Raketoplán byl elegantní stroj, dokonce krásný, ale z hlediska své skutečné bezpečnosti neodpovídal minimálnímu požadovanému standardu ani v 80. letech, natož dnes. Bohužel se jeho bezpečnost nedala principiálně zlepšit, například kvůli extrémně složitému tepelnému štítu, kde každá ze 31 000 destiček měla svůj vlastní specifický tvar a bylo nutno je kontrolovat ručně po jedné. Selhání jedné z nich přitom mohlo snadno vést ke katastrofě a ztrátě posádky.

Případnou třetí havárii orbiteru se ztrátami na životech by už NASA rozhodně „neustála“ a její rozhodnutí přesunout zbylé stroje do muzea bylo logické. To, v čem se můžeme cítit zklamaní, je dlouhý interval, jež uplynul od chvíle posledního vzletu Atlantisu roku 2011 a první misínového Dragona v roce 2020. Devět let je hodně a byly časy, kdy se šéf ruské kosmické agentury Dmitrij Rogozin posmíval Američanům, že mají pro příště dopravovat svoje lidi do kosmu pomocí trampolíny.

Nicméně nová trampolína zatím funguje, tak jí přejme větší spolehlivost než raketoplánu. Jeden důležitý předpoklad k tomu má – podstatně méně součástek a větší přímočarost designu. Neexistující součástky vás obvykle z oblohy nesmetou.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí  s Marianem Kechlibarem zkoumáme zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.


Knihu si můžete objednat na této adrese.
zapomenuté příběhy 3

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora

Marian Kechlibar



Nastartujte svůj den kvalitní snídaní. 50 rodin otestuje Ranní chlebík s vitamínem D
Nastartujte svůj den kvalitní snídaní. 50 rodin otestuje Ranní chlebík s vitamínem D

Přihlaste se do velkého testování a ochutnejte novinku od Penamu – Ranní chlebík s vitamínem D, chia, červenou quinou a dýňovými semínky. Dodá...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.