Při vyslovení slova dinosaurus si asi většina z nás vybaví scény ze slavné trilogie Jurský park. Nebohé návštěvníky netradiční atrakce požírají velká a zatraceně rychlá zvířátka, která by asi v parku nikdo potkat nechtěl. Astronomové, geologové a paleontologové se už řadu desetiletí nemohou shodnout na příčině masového vymírání rostlinných i živočišných druhů před 65 miliony lety. Nové světlo na události z konce druhohor vrhá výzkum těch nejmenších potvůrek, jenž tehdy obývaly Zemi.

Je velmi pravděpodobné, že dinosauři to měli ke konci druhohor už pořádně nahnuté, dopad planetky o průměru více než 10 km tak pro ně byl spíše ranou z milosti. Dlouhá léta byl za němého svědka tehdejších událostí považován kráter Chicxulub, ukrytý pod vrstvou sedimentů na mexickém poloostrově Yucatán. Průměr okolo 180 km společně se stářím kráterů jsou více než výmluvnými argumenty. Nedávno se sice objevily určité studie zpochybňující klíčovou roli kráteru (resp. planetky, která jej vyhloubila), punc slávy mu však zatím nikdo neodebral.

Ve prospěch mexického kráteru nyní hovoří nová studie vědců z americké Pennsylvania State University. Ti provedli vrty v 17 lokalitách na severní i jižní polokouli a nalezli na 823 vzorků vápenatých schránek nanoplanktonů. Stáří těchto malých organismů o velikosti asi 0,008 mm bylo poměrně přesně stanoveno na období vyhynutí dinosaurů. Plankton je velmi důležitým prvkem potravinového řetězce ve světových oceánech a mořích. Jeho masové vyhynutí byl šachmat pro většinu tehdejších mořských obyvatel.

Vědci zjistili, že vymírání nanoplanktonu před 65 miliony lety nebylo rovnoměrné. Nejvíce to odskákala severní polokoule, kde vymřelo až 93% nanoplanktonu, zatímco na jižní polokouli to bylo „jen“ 73%.

Zajímavá je rovněž doba zotavení. Zatímco na jižní polokouli se množství planktonu vrátilo do normálního stavu poměrně rychle, tomu severnímu to trvalo plných 270 000 let.

Kráter Chicxulub aneb den, kdy přišla smrt z nebe – první 4 hodiny

Dopad planetky do oblasti mexického zálivu znamenal nejen regionální devastaci, ale měl i globální účinky. Do atmosféry se dostalo obrovské množství prachu, který zastínil na několik měsíců sluneční světlo. Rostliny tak nemohly provádět fotosyntézu a uhynuly. V důsledku toho došlo na Zemi ke zhroucení potravinového řetězce. Absence slunečního svitu měla nepochybně i neblahý vliv na reprodukční schopnosti mořského nanoplanktonu. Nad severní polokoulí, kam planetka dopadla, byla větší a podstatně déle trvající tma. Právě díky tomu zřejmě vyhynulo procentuálně více nanoplanktonu na severní než na jižní polokouli.

Rozdílnou délku obnovy nanoplanktonu to však nevysvětluje. Podle vědců mohly být na vině toxické kovy z kosmického vetřelce, které doslova zamořily oceány na severní polokouli. Železo, zinek, mangan apod. se sice v mořích běžně vyskytují, ale pouze jako stopové prvky. Dopad planetky mohl jejich množství ve vodě na dlouhou dobu zvýšit na úroveň, která byla pro nanoplankton smrtící.

Doporučujeme: T-65 milionů let: kdo přežil? Mixotrofní organismy

Zdroje:
* nature.com
* spaceref.com

Exoplanety.cz