Když se důkazy přivalí všechny najednou, jsou přesvědčivější, než když ty samé důkazy přicházející postupně jeden za druhým.

Představme si, že jsme se ocitli v rozlehlé knihovně. Tohle skladiště zábavy a moudra je tak spletité, že by vedle něj zbledla i knihovna benediktinského kláštera, jakou popsal Umberto Eco ve svém románu Jméno růže. Není divu, že jsme se v ní ztratili. V kterém oddělení se vlastně nacházíme? Jsme v oddělení detektivek nebo historických románů? Můžeme samozřejmě pátrat po vchodu do oddělení, abychom si přečetli příslušnou ceduli nade dveřmi. Ale můžeme také vybrat z polic pár knížek a zjistit, jakého jsou žánru.

Jako první nám padne právě Ecovo Jméno růže. To nám moc nepomůže, protože jde o román s detektivní zápletkou odehrávající se v temném středověku. A tak sáhneme namátkou po dalších dvou knihách. Jednou je Pes baskervilský od Arthura Conana Doylea. Jako další jsme vybrali Černou hvězdu od Emila Vachka. A jsme doma – samozřejmě jen obrazně. Ve skutečnosti se nacházíme v oddělení detektivek.

To nejzajímavější teprve přijde. Představme si, že máme určit žánr z výše uvedené trojice knih a dostaneme se k nim dvěma různými způsoby. Zaprvé, budeme dostávat knihy postupně jednu po druhé. Když si prohlédneme poslední, dojdeme k logickému závěru, že se patrně jedná o detektivky. Trochu v nás však zahlodá červíček pochyb. Vždyť příběhy Sherlocka Holmese se odehrávají v předminulém století a Vachkův román je z doby po druhé světové válce. Když dostaneme všechny knihy najednou, budeme takřka skálopevně přesvědčeni, že jde o detektivky. Jedny a ty samé knihy, jedny a ty samé důkazy nás přivedou ke stejnému závěru, ale na dvou zcela odlišných úrovních jistoty. Je to normální? Pro práci lidského mozku určitě ano.

Psychologové Jennifer Whitmanová a Todd Woodward z University of British Columbia demonstrovali tento fenomén v kontrolovaných laboratorních podmínkách. Dobrovolníkům promítli na monitor počítače malý rybníček a v něm tři rybky – dvě bílé a jednu černou. Vedle rybníčku byla na monitoru i dvě velká jezera, která mohli vědci na povel "zarybnit" různě namíchanou populací bílých, černých a žlutých ryb. V každém jezeře byl poměr ryb jiný. Někdy se dramaticky lišil, jindy nebyl tak propastný. Úkolem dobrovolníka bylo odhadnout, z kterého jezera byly namátkou naloveny ryby uvězněné momentálně v rybníčku. Když byla v jezeře číslo 1 převaha bílých ryb, tipovali dobrovolníci původ ryb právě na toto jezero, protože v rybníčku jsou bílé a černé ryby v poměru 2 : 1.

Zajímavá byla jistota, s jakou se dobrovolníci rozhodovali. Pokud byla jezera "zarybněna" postupně - nejprve se v něm objevily bílé ryby, pak černé a nakonec žluté – pak si byli dobrovolníci svým verdiktem o původu ryb v rybníčku mnohem méně jistí, než když se ryby nahrnuly do jezer najednou bez ohledu na svou barvu.

Lidé jsou pyšní na svou mysl, na to jak dokážou racionálně uvažovat a jak objektivně posuzují předložené důkazy. Výše uvedený experiment ukazuje, jak je naše racionalita náchylná k ošálení už jen tím, jakým způsobem jsme s fakty konfrontováni. Jistě je to dobré vzít do úvahy v reálných životních situacích při vlastním rozhodování.

Určitě to stojí za zvážení, pokud si vytváříme názor na nejrůznější skutečnosti podle toho, co píšou v novinách, ukazují v televizi nebo říkají v rádiu. Výsledky výzkumu Jennifer Whitmanové a Todda Woodwarda dokazují, že je dobré mít se na pozoru při všech aférách, průšvizích a skandálech, při kterých nám sdělovací prostředky postupně dodávají informací odměřené jako na lékárnických váhách. Někdy zřejmě nechávají investigativní žurnalisté vyplouvat odhalenou špínu postupně proto, aby docílili co nejdramatičtějšího efektu, mohli ždímat téma co nejdéle a vytřískali z něj co nejvíc. Možná netuší, že tak zároveň otupují přesvědčivost svých argumentů. A možná to tuší … Říká se, že nemusí pršet, stačí když kape. Nepodobáme se až příliš těm, kteří fascinovaně hledí na jednotlivé kapky a už ani nevnímají vodu v louži (rybníčku, jezeře …), ve které stojíme?

Zajimavé otázky nabízí výzkum Whitmanové a Woodwarda i pro vědu. V současné době není možné sedět na výsledcích vědeckého bádání a vypustit je do světa až ve chvíli, kdy tvoří kompletní, ucelený, "neprůstřelný" balík argumentů a důkazů. Dnešní věda podává důkazy postupně. Nelze jinak. Možná i v tom můžeme hledat vysvětlení, proč mnoha lidem připadají vědecké důkazy nepříliš přesvědčivé. Můžeme se jen dohadovat, zda by třeba teorie přírodního výběru zatřepala světem tak důkladně, kdyby její jednotlivé důkazy publikoval Charles Darwin průběžně třeba v padesátce vědeckých statí a nikoli v jediném velkém balíku pod názvem O původu druhů přírodním výběrem.