„Znečištění ovzduší se jeví jako jedna z nejžhavějších oblastí alzheimerovského výzkumu,“ napsal v renomovaném časopise dr. George Perry. Shrnul tak pozorování, jejichž přelomový moment se klade do roku 2018, kdy Američanka dr. Lilien Calderón-Carcidueñasová zveřejnila své výzkumy z Mexico City, pověstného po mnoho let jako město s nejvíce znečištěným ovzduším na světě. Zde prý bylo možné pozorovat degenerativní změny, které signalizují budoucí možnost Alzheimerovy choroby, v mozcích osob mezi 30 a 40 lety. Další výzkumy prokázaly takové změny dokonce u dětí!

Zájem o tento směr výzkumu je však staršího data. Studie provedené u obyvatel Londýna jednoznačně prokázaly souvislost především mezi částicemi PM2,5 (jde o částice menší než 2,5 mikrometru, což je miliontina metru) a různými neurodegenerativními chorobami včetně Alzheimerovy. Dodejme, že tyto částice jsou již delší dobu sledovány právě v souvislosti se znečištěným ovzduším. Podobná studie Torontské univerzity dokonce ukázala, že ti, kdo žili delší dobu do vzdálenosti 50 metrů od frekventované vozovky, měli o 12 procent vyšší výskyt naznačených chorob než osoby žijící ve vzdálenosti větší než 200 metrů.

Není co dodat? Právě naopak, je toho hodně. Otázka první: jak tyto malé částice pronikají do mozku, když jeho krevní cesty mají zvláštní bariéru proti cizorodým tělesům? Soudí se, že malé částice mohou za některých podmínek touto bariérou proniknout, ale detaily procesu zatím nejsou spolehlivě prozkoumány. Další možností je vdechnutí takových částic, přičemž z nosu se mohou zřejmě čichovým nervem dostávat přímo do mozku. Tam vyvolávají sérii procesů, která může, ale i nemusí vést k neurodegenerativním onemocněním.

Otázka druhá: co je vlastně škodlivé, tedy jaký typ částic? Není to zdaleka jasné, protože by to předpokládalo provádět pokusy na lidech. Přitom částice PM2,5 mohou být kapalné nebo tuhé. Pocházejí z kouře, z výfukových plynů, ale vznikají i otěrem pneumatik o vozovku nebo třením brzdových bubnů. Výběr je tedy velmi pestrý, což platí i pro jejich složení. V kapalných částečkách se mohou rozpouštět nejrůznější látky a tuhé částice mají schopnost adsorbovat na svém povrchu také kdeco. Dokonce dvěma hlavními mechanismy: fyzikální adsorpcí, kdy je vazba slabá, nebo chemisorpcí, kdy se látka váže na povrch částice chemicky, tedy pevně. Spektrum možností navázaných substancí sahá od jednoduchých látek po složité organické sloučeniny, často rakovinotvorné. Co z toho vede k chorobám kardiovaskulárním, rovněž souvisejícím se znečištěným ovzduším, a co k neurodegenerativním? Odpověď se nehledá vůbec snadno.

Zatím asi nejlepší doporučení má pro nás americký badatel dr. Kelly Bakulski: „Na rozdíl od našich genů faktory životního prostředí jsou tím, co můžeme kontrolovat – odstranění těchto znečištěnin z našeho společenství nebude mít žádné škodlivé, ale mnohé kladné dopady.“

Autor je fyzikální chemik

LN, 21.11.2020