5.10.2022 | Svátek má Eliška


VĚDA: Může být Věstonická venuše falzum?

8.9.2022

Před několika lety bývaly na Neviditelném psu články, které otvíraly sporné otázky kolem Rukopisů Královedvorského a Zelenohorského. Spor mezi zastánci a odpůrci pravosti známý jako „Spor o Rukopisy“ v 19. století rozbouřil českou společnost. Přestože se tehdy prosadil názor, že nejde o mimořádně významné památky počátků české literatury, nýbrž o falza z počátku 19. století, není věc dodnes uzavřena. Některé poznatky získané moderními metodami výzkumů zpochybňují argumenty odpůrců pravosti Rukopisů. O Rukopisech vědecky bádá Česká společnost rukopisná, z jejíhož okruhu pocházely zdejší články. Vždy jsem je rád četl. Rukopisy dávají stále nové možnosti k úvahám a nelze vyloučit další poznatky. K dispozici jsou např. dříve neznámé metody datování písma a jistě se objeví další způsoby, které by dávný spor mohly rozhodnout. I kdyby jednou byla pravost Rukopisů definitivně potvrzena či vyvrácena, jistě by už kvůli tomu k žádným výtržnostem na akademické půdě ani jinde nedošlo.

Otázkami, zda je umělecké dílo pravé nebo zda je padělkem, se často zabývá policie a věci nezřídka končí u soudů. Kdoví, co vše se kolem obchodu s uměleckými díly odehrává. Říká se, že falzifikáty se nevyhýbají ani starým aukčním síním a padělky obrazů visí v nejedné galerii.

Má to být o Věstonické venuši, takže k věci. Jak je všem známo, jde o sošku nahé ženy kyprých tvarů nalezenou na pravěké lokalitě u Dolních Věstonic. Je z pálené hlíny, pochází z mladého paleolitu a její stáří je určeno v rozmezí 27 000 – 31 000 let. Má status národní kulturní památky České republiky. Uvádí se, že ji v roce 1925 objevil tým Karla Absolona při archeologickém výzkumu. Absolon bývá také za objevitele sošky označován. Ve skutečnosti sošku rozlomenou na dva kusy nalezli dne 13. července 1925 ve zbytcích pravěkého ohniště kopáč Josef Seidl a vedoucí výzkumu Emanuel Dania. Soška byla zhotovena ze směsi vytvořené z vody, hlíny a vápence a vypálena v ohništi. Nedávné skenování ukázalo, že byla modelována postupným nanášením materiálu různé hrubosti.

Dne 6. dubna 2015 vysílala ČT 2 dokument Tajemství věstonických Venuší. V jeho závěru doc. Martin Oliva řekl, že už nebude mlčet a na „svatých místech“ nálezu Věstonické venuše to řekne. Spisoval Jaromír Tomeček mu prý kdysi vyprávěl, že byl u smrtelného lože Emanuela Danie a ten se přiznal, že zhotovil Věstonickou venuši. Olivu to šokovalo, nemohl tomu uvěřit a nechtěl o tom nikdy mluvit. Nakonec prý ale pochopil, že tím Dania myslel nikoli tu první venuši nalezenou v roce 1925, ale druhou venuši nalezenou v roce 1927. Jsou zde ale podezřelé okolnosti zpochybňují něco „svatého“, podobně jako u Rukopisů, jejichž zpochybnění bylo rovno kacířství. Oč šlo v případě druhé venuše z Věstonic?

Vlevo nález z r. 1925, vpravo soška z mamutoviny, nalezená v roce 1927

V roce 1927 našel sedlák Müllender z Horních Věstonic při kopání studny sošku vyřezanou z mamutoviny. Tak to popisoval a na veřejnosti se zmínil, že chce sošku prodat do ciziny. Chlubil se částkami, které se mu nabízejí. Na základě udání byla soška v roce 1930 policií zajištěna. Komise ustanovená Absolonem došla k závěru, že jde o padělek. V té době byly v Brně napjaté vztahy mezi českými archeology reprezentovanými Absolonem a německými amatérskými archeology. Mezi zvlášť aktivní badatele patřil německý archeolog Franz Čupik (tak se tento brněnský Němec skutečně jmenoval). Čupik byl zámožný obchodník, ředitel továrny na cukroviny a prováděl na vlastní náklady archeologické výzkumy, zejména v jeskyních Moravského krasu. Podařilo se mu vytvořit velkou sbírku, která je dnes v Moravském zemském muzeu. Svými aktivitami vzbuzoval emoce a dostal se do sporu s Absolonem, který na něho podal trestní oznámení. Prý Čupik k výzkumům neměl povolení vlastníků nemovitostí. Čupik to popíral a po letech vše skončilo „do ztracena“. Za vším stály třenice mezi dvěma skupinami badatelů. Absolon rád dával najevo svou nadřazenost. Jeho rivalové byli přesvědčeni, že důvodem odmítnutí druhé venuše byla Absolonova snaha uchovat výjimečnost prvního nálezu. Druhá venuše coby falzum byla nálezci vrácena. Neúnavný Čupik, nehledě na náklady, se s ní vydal na cestu, která vedla do Berlína, Paříže a Madridu. Navštívil významné prehistoriky a nález s nimi konsultoval. Všichni se vyslovili pro pravost sošky. Byl mezi nimi i věhlasný prof. Breuil z Francie, tehdy uznávaný jako přední evropský znalec paleolitu. Pak se dělaly zkoušky ozařováním křemíkovou lampou, které vyloučily novodobé opracování mamutoviny. Absolon stále odmítal pravost druhé venuše připustit. V Moravském zemském muzeu je uchován její odlitek a fotografické desky. Jinak než z kopie a fotografií se druhá venuše zkoumat nedá, neboť Müllender ji prodal do zahraničí. Tam její stopa končí.

V televizním dokumentu vystoupil a ke všemu se vyjadřoval doc. Karel Valoch (nar. 1920 v Brně). Byl v době natáčení pořadu jediným člověkem, který spojoval aktéry příběhu první republiky se současností. Čupik byl jeho švagrem. Doc. Valoch se ve svém názoru na druhou venuši rozcházel s názory všech archeologů, kteří v dokumentu vystoupili. Venuši z mamutoviny považoval zcela jednoznačně za pravou. Podle něho bylo vše jinak a pravda se tehdy nedala říct. Byl by to skandál, konec výzkumů a zničení mnohých existencí. Zmínil se o nějakých dopisech, které má a v mailu poslaném redaktorovi popisoval, kde se ty dopisy v muzeu nacházejí. Ten den doc. Valoch zemřel a redaktor mail uviděl až poté, co se o náhlém úmrtí doc. Valocha dověděl. Bylo to jako zpráva z „onoho světa“. Dopisy se podařilo najít. Byly od Čupika, který byl po válce z Brna odsunut a se švagrem si dopisoval. V dopise popsal skutečnou historii druhé venuše. Našel ji při archeologickém výzkumu beze svědků Dania. Tehdy bydlel v domě Müllenderových v Horních Věstonicích. Zatajený nález byl s pomocí Müllenderovy manželky vydáván za nález při kopání studny. Nález správně patřil Absolonovi a aby mu nepřipadl, musel se vysvětlit jako nález mimo oblast jeho výzkumů. Jen tak by se dal prodat. Soupeření obou badatelských skupin vše zkomplikovalo.

Věrohodnost Emanuela Danie je tímto svědectvím zpochybněna. Zatajil cenný nález z jím vedeného výzkumu. Pokud tomu tak skutečně bylo, čest nebyla rozhodně jeho silnou stránkou. Mohl podvádět i s prvním nálezem Věstonické venuše.

Karel Valoch byl v oboru paleolitu kapacita. Jeho názor, že soška je pravá, má svou váhu. Nesnášenlivost mezi českými a německými archeology na Brněnsku, Absolonova ješitnost a snaha zachovat unikátnost vlastního nálezu mohly způsobit, že nález druhé venuše, zvlášť když s ním přišli němečtí badatelé, už neměl šanci. Jsou tu samé záhady. Měl Dania na mysli druhou venuši nebo nález z roku 1925 známý jako Věstonická venuše, když se na smrtelné posteli Tomečkovi přiznal ke zhotovení venuše?

Kdo byl Emanuel Dania? Narodil se 31. 1. 1901 v Brně. Vyučil se sochařství v sochařské dílně založené jeho předkem v roce 1865. V době, když se Seidlem nalezl Věstonickou venuši, měl 24 let. Z pověření Karla Absolona vedl v Dolních Věstonicích archeologický výzkum. Dochovala se zpráva, že tam provozoval veselý život, měl vždy dost prostředků a byly obavy, aby svým chováním nepoškodil prestiž muzea. V letech 1921 – 1961 byl laborantem, preparátorem a fotografem Moravského zemského muzea. Zemřel 9. 2. 1974 v Brně. Jaromír Tomeček zemřel ve věku 90 let v roce 1997. Tajemství, které se Tomeček od Danie dozvěděl a řekl Martinu Olivovi, přestalo být tajemstvím v roce 2013 při natáčení televizního dokumentu Tajemství dvou Venuší. Podle Olivy se Dania přiznal k tomu, že zhotovil druhou venuši. Ocitáme se v kruhu záhad a otázek. Proč by si Dania chtěl ulehčit svědomí přiznáním k zhotovení druhé venuše? Byla přece podle Čupikova svědectví, které poslal švagrovi Valochovi, pravá. A Dania to od počátku věděl. Cílem bylo zatajený nález vydávat za nález z jiného místa a prodat ho nějakému movitému zájemci z ciziny. Dania musel vědět, že před prodejem bude soška posuzována znalci a na podvod by se přišlo. A i kdyby ji zhotovil, svědomí ho kvůli ní tížit nemuselo, protože druhá venuše, dávno ztracená, byla považována za padělek. Mohlo tomu být ale jinak. Dania zhotovil v roce 1925 keramickou sošku známou později jako Věstonická venuše a pak ji, rozlomenou na dvě části, „nalezl“. Pro mnohé jistě nepřijatelná představa. Mohl si to Dania vymyslet a mystifikovat Tomečka? Proč by se ale obviňoval z něčeho, co neudělal? To nedává smysl. Mohl si to celé vymyslet Tomeček a mystifikovat Olivu? Dále už to raději nebudu rozvádět. Zpochybnit se dá samozřejmě všechno, zde však okolností pro nějaké hloupé žerty nesvědčí.

Zmíněný televizní dokument je dostupný v archivu ČT. Z toho, jak v něm osoby vystupují, se také dá něco usoudit. Nedávno jsem dokument znovu viděl a zavolal známému. Dokument znal a obor patří k jeho profesi. Prý se tím nikdo nebude zabývat. Zkoumání pravosti Věstonické venuše nepřichází do úvahy. „Ani ve snu to nikoho nenapadne připustit“, řekl. I kdyby měl „stokrát pravdu“, byla by to profesní sebevražda. Záhad je prý víc. Ty dva kusy, na které byla Věstonická venuše rozlomena, k sobě těsně přiléhaly, což je docela neobvyklé u keramiky vypálené v ohništi a třicet tisíc let ležící v zemi. Kde jsou na zlomech nějaké známky eroze? Ta musela na povrch sošky působit a přesto se na něm, jak se nyní zjistilo, uchoval otisk dětského prstu s dobře zachovanými papilárními liniemi.

Je pravda, že Dania zhotovil Věstonickou venuši nebo ne? Je pravá první venuše, druhá nebo obě? Co by se asi tak stalo, kdyby Věstonická venuše byla falzum? Čistě hypoteticky, neboť autentičnost Věstonické venuše u nás požívá nevyvratitelný status. Podobně jako kdysi dávno Rukopisy. Spor o jejich pravost společnost rozdělil na nepřátelské tábory. A koho dnes zajímá znát pravdu? Okruh zainteresovaných, které to zajímá a jichž by se to nějak významněji dotklo, je malý, ať jde o Rukopisy nebo Věstonickou venuši. Pokud by se v době Absolonových výzkumů provalily podvody, zatajování nálezů nebo dokonce jejich falzifikování, byl by to vzhledem k tomu, jak Absolon své výzkumy doma i ve světě propagoval, skandál obrovských rozměrů. A Absolonův konec. Léta by se k tomu tisk vracel. Dnes mívají senzace kolem sebevíc šokujících odhalení jepičí život. Pravda je slovo kdysi takřka posvátné. Ale v postmoderní době může mít svou pravdu každý.