Richard Feynman byl americký fyzik a laureát Nobelovy ceny. Proslul tím, že složité věci dělal jednoduše, ale ne příliš jednoduše. V odborné oblasti byl nevyhnutelně nekonvenčním myslitelem, jako každý velký badatel. Ale také v politických otázkách věřil více svému vlastnímu úsudku než mainstreamu. Konkrétní událost ho pak přes noc proslavila v široké veřejnosti.

Přátelský génius

Feynman žil v letech 1918-1988. V roce 1965 obdržel Nobelovu cenu za formulaci kvantové elektrodynamiky – „sloučení“ speciální teorie relativity a kvantové mechaniky. V anketě časopisu Physics World mu patří 7. místo mezi 130 nejvýznamnějšími fyziky všech dob – v těsné blízkosti Einsteina, Newtona, Maxwella a Galilea

Ve společenské aréně byl spíše individualista, což se odráží v názvech jeho autobiografií: „Určitě si děláte legraci, pane Feynmane!“ a „Co tě zajímá, co si myslí ostatní“. Ale vždy byl přátelský a vtipný outsider a vítaný host večírku.

Jeho popularita vedla ke jmenování do Rogersovy komise vyšetřující příčiny havárie raketoplánu 18. ledna 1986. Prezident Reagan a NASA měli nevyslovené očekávání, že tento panel dospěje ke smířlivému verdiktu ve smyslu: „Když lidstvo narazí na hranice možného, oběti mezi průkopníky pokroku jsou nevyhnutelné. Naše myšlenky budou vždy...“

Ovšem s Richardem Feynmanem měli na palubě špatného muže.

Katastrofa Challengeru

Muž přišel domů pozdě a jeho žena se ho zeptala, jak to jde v kanceláři. „Nic zvláštního,“ odpověděl, „kromě toho, že zítra zabijeme sedm astronautů.“

Muž pracoval jako inženýr ve společnosti Morton Thiokol, dodavateli nosných raket pro americký raketoplán. Rozhodující činitelé v NASA a nejvyšší vedení jeho vlastní společnosti se podle plánu dohodli na provedení startu raketoplánu Challenger příštího rána. Rozhodli se tak navzdory inženýrově vehementní námitce.

Varoval, že očekávané mrazy té noci představují pro misi nepřijatelné riziko. Chlad by mohl způsobit, že těsnění, která mají plynule spojovat jednotlivé segmenty rakety, ztratí pružnost a nakonec by mohla prasknout. V důsledku toho by mohly vzniklými netěsnostmi šlehající plameny přivést k explozi v těsné blízkosti umístěnou palivovou nádrž raketoplánu.

Inženýr měl pravdu. Druhý den ráno raketoplán krátce po startu explodoval. Všichni astronauti na palubě zahynuli. Ti, kdo rozhodovali, měli před očima především „strategický politický kontext“. V tomto velkém obraze byl inženýr se svými těsnícími kroužky jen malým ozubeným kolečkem. Byly důležitější PR obavy: Co řekne obyvatelstvo, když start znovu odložíme? Sníží vláda rozpočet, když nikdy neodstartujeme včas? Obyvatelstvo čekalo týdny, až konečně uvidí Christu McAuliffovou, tuto sympatickou učitelku a členku posádky, ve vesmíru! A prezident Ronald Reagan už měl připravený projev po startu.

Tváří v tvář těmto závažným argumentům se těsnící kroužky dostaly do pozadí, protože ti, kdo rozhodovali, nechápali jejich skutečnou důležitost.

Poslední posádka raketoplánu Challenger. Foto: NASA

Komise hvězd

Realita ale velké politice nevěnovala pozornost. Těsnící kroužky praskly, raketa explodovala a Ronald Reagan nakonec musel pronést jiný projev, než chtěl.

To byl tedy stav věcí, kterému Rogersova komise čelila. Měla najít nejen technický problém, ale také příčiny tragického chybného rozhodnutí vedení NASA. Na palubu byla kvůli tomu přizvána řada celebrit včetně Neila Armstronga, Sally Ridové, první Američanky ve vesmíru, Chucka Yeagera, prvního pilota, který prolomil zvukovou bariéru – a Richarda Feynmana.

Profesionálně doma s těmi nejabstraktnějšími teoriemi si Feynman nenechal ujít v montážních halách NASA a Thiokol diskutovat s techniky o šroubech a těsněních a možná si vzít s sebou i část těsnění z rakety na tuhé palivo. Tento pragmatický přístup z něj udělal outsidera ve vznešeném tělese.

Na tiskové konferenci pak Feynman veřejně znemožnil celou komisi. Hodně se diskutovalo o tom, zda byly teploty při startu Challengeru skutečně dostatečně hluboko pod nulou, aby O-kroužky zkřehly natolik, že by praskly a způsobily explozi. Mezitím si Feynman nechal z kantýny přinést sklenici s ledovou vodou, do které namočil kousek takového O-kroužku. V pravou chvíli pak součástku ze sklenice ostentativně vyndal a přede všemi ji v ruce rozdrtil. Teplota teď nemohla být pod nulou – jinak by voda nebyla tekutá – a materiál byl evidentně zničený. To byla samozřejmě lahůdka pro tisk, u ostatních členů komise a zejména u jejího předsedy, právníka a karierního politka Williama Rogerse , tím žádné sympatie nezískal

Oblak dýmu a trosek záhy po explozi raketoplánu. Foto: NASA

ASA – není tím, čím bývala

Feynman si brzy všiml, že v rámci NASA existují do očí bijící rozpory mezi názory designérů a těch, kdo rozhodují. To se jasně ukázalo při hodnocení rizik havárie. Feynman na základě svých pozorování došel k pravděpodobnosti kolem 1:100, zatímco šéf programu raketoplánů předpokládal riziko 1:100 000. Jinými slovy, podle jeho názoru byste mohli raketoplán vypouštět každý den po dobu 250 let a pravděpodobně by došlo pouze k jedné nehodě.

Když se Feynman zeptal, jak k tomuto číslu dospěl, odpověděl nejvyšší manažer NASA rétorikou politika: „Kdyby tomu tak nebylo, neposílali bychom lidi do raketoplánu.“

Tato odpověď charakterizuje dekadenci NASA od jejího fenomenálního úspěchu, prvního přistání na Měsíci. Technologií prostoupená společnost s mottem „Failure is not an option“ se stala organizací, v níž myšlení a jednání stále více určoval politický oportunismus.

Feynman je „cancel“

Ve zprávě, kterou poté Rogersova komise zveřejnila, Feynmanův příspěvek zpočátku chyběl. Byl zařazen pouze na jeho naléhání, ale pouze jako „příloha“ a nikoli jako součást výsledku.

Jeho poznámky končily tímto střízlivým prohlášením:

„Pro úspěšnou technologii musí mít realita přednost před PR, protože přírodu nemůžete mít za vola.“ (For a successful technology, reality must take precedence over public relations, for Nature cannot be fooled.)

Namísto zařazení Feynmanova textu do přílohy mělo být jeho hodnocení rizika 1:100 vytištěno tučně na přední straně zprávy. Velkorysé hodnocení rizik vedení NASA ve výši 1:100 000 se opět ukázalo jako zbožné přání. Méně než sto letů po Challengeru havaroval další raketoplán: V únoru 2003 se Columbia rozpadla při vstupu do zemské atmosféry a zabila sedmičlennou posádku. Feynmanovy statistiky se tragicky potvrdily.

Když jsou „rušeni“ nekonvenční myslitelé a když je inteligentní logika převálcována líným oportunismem, má to svou vysokou cenu – dnes, jako tehdy.

S laskavým svolením EIKE.de pro NP přeložil P. Zinga