Od doby Alberta Einsteina se tvrdí, že čas je „relativní“. Existuje časoprostor a plynutí času je funkcí rychlosti jakou se těleso v prostoru pohybuje. Moderní fyzika dokonce vede k názoru, že čas neexistuje. Moderní kvantová fyzika a zejména teorie superstrun či membrán vede některé fyziky k názorům, které jsou ještě více fantastické, než byla svého času Einsteinova teorie relativity. Tato teorie přišla s tvrzením, že čas neplyne všem tělesům stejnou rychlostí, ale že čím rychleji se těleso pohybuje tím pomaleji na něm plyne čas. Z tohoto teorému jsou odvozeny představy o tom, že by člověk mohl cestovat do vzdálenější budoucnosti, pokud by se vydal na cestu prostorem rychlostí, která by už byla alespoň trochu blízká rychlosti světla. Na Zemi by uběhly desetiletí či staletí a cestovatelům by uběhlo jen pár let.

Pravdou je, že teorie časové relativity je již využívána v praxi, když systém družic, které určují naši polohu v běžných navigacích, musí brát v úvahu rychlosti satelitů tak, aby byla výsledná souřadnice dostatečně přesná pro určení naší polohy.

Moderní kvantová fyzika však vede některé fyziky k mnohem radikálnějšímu názoru, než s jakým přišel Einstein. Jednak podle moderní fyziky musí existovat multiverzum, tj. „paralelní vesmíry“, aby byl eliminován prvek „náhody“. Pokud existuje více možností, jak se může vesmír vyvíjet, a může jich vlastně existovat nekonečně mnoho, musí také existovat nekonečně mnoho vesmírů, v nichž se tyto možnosti realizují. My žijeme je v jednom vesmíru s naší konkrétní historií, ale vedle nás existuje nekonečné množství vesmírů s nekonečným počtem konkrétních historií.

Občas se pak objeví ještě radikálnější názor, se kterým přišel fyzik Julian Barbour.

„Co je čas?“ je špatná otázka. Čas totiž není

Tohle všechno je ale jen iluze – alespoň podle fyzika Juliana Barboura. „Když se pokoušíte chytit čas, vždycky vám proklouzne mezi prsty,“ tvrdí. „Lidé si jsou jistí, že čas existuje, ale nejsou schopní ho nijak uchopit. Myslím si, že je to proto, že čas ve skutečnosti vůbec neexistuje.“ Fyzik k tomu samozřejmě nedospěl jen tak při přemýšlení někde v hospodě; dostal se k této myšlence studiem toho, jak věda vnímala čas. A to od Isaaca Newtona, pro kterého byl čas řekou, která teče vždy a všude stejně, až po nejmodernější exotické teorie superstrun. Pro Barboura čas není součástí čtyřrozměrného časoprostoru. Fyzik ho chápe jen jako iluzi způsobenou tím, že se všechno kolem nás mění. Barbour chápe všechny jednotlivé momenty v čase jako jeden celek, kompletní a existující sám o sobě. Nazývá tyto momenty výrazem „Nyní“.

O tom, že nám čas „proklouzne“ mezi prsty, se ostatně zmiňují filosofové od nepaměti. Čas je dle wikipedie chápán jako doba, která uplyne mezi dvěma okamžiky. Filosofové se problematikou času rovněž zabývali a zabývají. Proti empiristickým představám, že všechna zkušenost pochází ze smyslových vjemů, namítl Immanuel Kant, že naopak každá zkušenost a každé poznání už představu času předpokládá a vyžaduje. Nejenže se každá smyslová zkušenost odehrává v čase, ale dokonce ani logické soudy se bez něho neobejdou; tak zákon vyloučeného třetího říká, že nemůže současně platit A i non-A. Čas je tedy apriorní podmínkou každého poznání. Na tento náhled navázal Edmund Husserl podrobnou analýzou našeho časového vědomí. Toto vědomí je vždycky a zásadně přítomné (dokonce přítomnost samo určuje), a jen v přítomnosti můžeme poznávat a jednat. Tato přítomnost ale nemůže být bezrozměrná, bodová, neboť každé vnímání i jednání nějakou dobu trvá. Řeč, kterou poslouchám, není nikdy přítomná „teď“, nýbrž plyne hláska za hláskou a slovo za slovem a mluvčí i posluchač musí podržovat jako přítomné i to, co už odeznělo, a naopak vždy už očekává, co bude následovat. Tento výkon přítomnosti přitom nelze ztotožnit s pamětí, kde se minulé obsahy musí vyvolávat zvláštním aktem, kdežto uplynulá souvislost přítomného je k dispozici přímo jako “retinovaná“ čili podržená. Podobně při poslechu hudby nebo sledování příběhu posluchač stále protencí předjímá, co přijde; jinak totiž nelze vysvětlit fenomén překvapení: kdybych nic neočekával, nemohl bych být ani překvapen.

A dostáváme se tak tomu, co fyzik Barbour nazývá „nyní“ – jak dlouhé je vlastně ono „nyní“, když podle něho čas neexistuje. Také Albert Einstein ke konci života přemýšlel o „času bez přítomnosti“, jak s ním pracuje fyzika, a „času s přítomností“, v němž sami žijeme. Čas člověk i lidstvo potřebuje, aby se člověk orientoval v prostoru a učil se z historie svého počínání i lidského rodu. Je velmi pravděpodobné, že tento náš čas není skutečně základním prvkem fyziky a fyzika se bez našeho vnímání času může obejít. Nicméně, pro člověka a lidstvo má naše vnímání času a jeho průběh zapsaný v naší paměti, naprosto zásadní roli. Bez paměti a s ní spojených vzpomínek bychom nebyli ničím, nemohli bychom se jako lidé učit a zlepšovat, či „zdokonalovat“, a to ve všech směrech lidské aktivity.

Tvrzení „čas neexistuje“ je tak krásné spojení pro palcový titulek, s pokorou však musíme konstatovat, že čas tak, jak ho chápe náš mozek,zcela jistě existuje. Pokud fyzika připouští , aby se vše odehrálo najednou bez času, čas v našem chápání naopak vyžaduje, aby vše bylo sekvencováno na teď, včera a zítra. Jinak bychom se ve světě nebyli schopni orientovat. A k tomu samozřejmě přispívá i to, že můžeme předpokládat, co se stane v nejbližší době, ale tápeme, co bude za rok či za 50 let. A i to je tajemství času.

Existují samozřejmě i lidé, kteří mají zajímavé schopnosti předvídat. Ti jakoby potvrzovali teorii o tom, že čas neexistuje a vše existuje právě „nyní“. Ale to je asi zase na jinou úvahu.