Fyzikální chemie, přednášel jsem ji asi třicet let, rozhodně nepatřila na fakultě mezi oblíbené předměty, spíš naopak. Stav trvající dodnes. Není to snadný obor, buď rozumíme, nebo ne. Nazpaměť se sice dá něco naučit, ale v minulosti, kdy se zkoušelo ústně, projevil se pravý stav věci dost brzy.

Přednášel jsem studentům biologických oborů, jejichž nevlídný postoj k předmětu byl zřejmý. V občasných rozhovorech mi říkali, že třeba v botanice to potřebovat nebudou. Vývoj jim nedal tak docela za pravdu; i botanika je dnes dost chemická.

Tuším, že začínal akademický rok 1988/89, kdy jsem opět vstoupil do posluchárny a přítomné ujistil, že jsem to já, jehož jméno je v Seznamu přednášek, a dále, že ke dvouhodinové přednášce jsou další dvě hodiny cvičení. To budou vždy počítat praktické příklady, přičemž mohou mít k ruce učebnici či skripta, protože později, v praxi, to před nimi nebude nikdo ukrývat. Takže jde o správný číselný výsledek.

Stalo že, že se časem po přednášce dal se mnou jeden ze studentů do řeči, spíš do polemiky na známé téma – k čemu je biologii fyzikální chemie? Zaujal mne, jednak příjemným vystupováním, jednak logikou svých argumentů Nebylo snadné mu oponovat. Neshodli jsme se a v polemice občas pokračovali, vždy v přátelském duchu. On tuhle chemii nechtěl, ale věděl, že je předepsaná, já se snažil dokázat, že k něčemu může být. Z jeho testů jsem znal jméno – Šimon Pánek.

Koncem akademického roku jsme se rozešli, v dobrém, a již o pár měsíců později přišel 17. listopad. Psal jsem zde, že jsem shromáždění na Albertově minul, ne vlastní vinou. Měl jsem až do pozdních hodin, vždy jednou v měsíci, setkání se studenty dálkového studia. Jméno Šimon Pánek se začalo objevovat častěji a někdejší student se stával významnou postavou společenského dění. Občas jsem ho potkával, to už existovala nevládní organizace Člověk v tísni a Šimon byl její osou. Ano, oslovoval jsem ho křestním jménem, když rozdíl třiceti let mezi námi ho mohl učinit mým synem. Choval se vždy stejně přátelsky, někdy se rozhovořil. Třeba o tom, jak jel se zásobami do obleženého Sarajeva pověstnou „alejí ostřelovačů“. Občas prý slýchal, jak si vydělává. Doporučoval takovým hlasům tou alejí projet aspoň jednou. Bylo to riskantní i dobrodružné a Šimon měl něco z toho v krvi.

Velkou radost mi udělal útlou knížkou, kde stojí jeho rukou: „S úctou k fyzikální chemii (které vůbec nerozumím). 7. 2. 91 Šimon Pánek“. Mám ji na významném místě v knihovně, ne abych se koupal v odlesku cizí slávy. Na to je moc nenápadná a návštěvám ji neukazuji. Prostě mne těší, že fyzikální chemie je sice významná, ale postradatelná. Šimon ji nepotřeboval, ani nedostudoval biologii, a dokázal něco, co bylo naopak mimo moje schopnosti a patrně mnohých z nás. Je to lepší, než kdyby se stal tuctovým vědeckým pracovníkem, i když, při svých schopnostech, kdo ví. Mohl být špičkovým biologem.

Zarazilo mne, když jsem před časem četl, že Parlament neschválil jeho nominaci na státní vyznamenání. Nevím proč, a také nevím, zda to platí dál. Přitom Člověk v tísni je mezinárodně uznávaný a jeho zásluhy se asi nedají zpochybnit. Takže jeden z mých bývalých studentů udělal pro náš stát mnohdy víc než leckterý člen parlamentu. Jeho jméno je známější než většiny z toho dvousetčlenného společenství. Zkuste si vzpomenout na některá jména poslanců a poslankyň (abych učinil zadost genderové vyváženosti)? Kolik se vám vybaví, a také v jakých souvislostech? Nevím, zda Šimon Pánek někdy dostane nějaké vyznamenání, možná už něco má, z ciziny. On to ale tolik nepotřebuje, stačí jeho práce.