ÚVAHA: Když je politik psychopat
Nejsem neuropatolog a odborník v této oblasti jako třeba MUDr. Koukolík, jeden z nejvýznamnějších popularizátorů svého oboru a vědy všeobecně, člověk, který mě svými přístupy k vidění světa vždy inspiroval. Jsem ekonom a to mě možná staví do pozice, že bych se asi moc neměl k této odborné problematice vyjadřovat a držet se věcí týkajících se zahraničního dění, což mě baví jistě více, ale nedá mi to.
V minulém svém článku jsem také odbočil a věnoval jsem se jako laik problematice „politiků narcisú“. A asi bych dobře nespal, kdybych se v této souvislosti nezmínil i o „politicích psychopatech“. Myslím, v dnešní hektické době, téma nanejvýš aktuální. A tak tedy činím. Stručně a v základech.
Kdo jsou psychopati?
Na tento dotaz odpovídám na základě mnoholetých zkušeností MUDr. Františka Koukolíka, DrSc., v této oblasti, jeho osobní a jím prezentované zahraniční vědecké literatury, jeho fundovaných přednášek a našich vzájemných inspirativních rozhovorů nejenom na toto téma - vše s notnou dávkou víry ve vše normální a objektivně vypovídající.
Psychopati všeobecně se na rozdíl od narcisů k této poměrně těžké poruše osobnosti téměř nikdy nepřiznávají, a to z důvodu, že jim to prostě „nepřijde“. Když se to o nich řekne, tak je to evidentně uráží. Existují názory, že nejsou v podstatě nemocní, ale tzv. jiní. Jiní v tom smyslu, že jim chybějí některé nervové struktury, a proto vykazují zcela odlišné reakce na nebezpečí, ale také třeba třeba na bolest, jejich impulzivita je špatně kontrolovaná, nechápou problematiku viny a trestu a zcela jinak než převážná většina populace vidí smysl a cíl mezilidských vztahů; jsou typickými predátory, vnímají téměř všechno kolem sebe jako kořist. Jedná se o v odborné literatuře přesně specifikovanou tzv. disociální poruchu osobnosti.
Co se týče životních osudů, najdeme je nejčastěji mezi pachateli násilných trestných činů a vrahů, ale ty, kteří dokázali antisociální impulzy zkrotit, objevíme mezi politiky, vrcholovými manažery a bankéři, kde mají, jak některé zdroje uvádějí, až pětiprocentní zastoupení. Není žádnou vzácností, že se vypracují až na hlavy států, předsedy vlád a další významné veřejné činitele. Je uváděným faktem, že jen asi promile z nich je neškodných a zábavných.
Jedna jejich část, jak uvádí doktor Koukolík ve svých přednáškách, je velice úspěšná, druhá část sedí většinou v kriminále. Pro zdravého člověka je velice důležité rozpoznat psychopata dřív, než se stane jeho obětí. A jak ho rozpozná, existuje pouze jeden přístup - rychle od něj utéct.
Ale k věci. Co takový psychopat umí?
Dovede velmi úspěšně působit na své sociální okolí. Má kouzlo osobnosti a často neodolatelný šarm. Umí se vetřít do přízně takovým způsobem, že oklame i profesionály, kolegy, své nejbližší okolí.
Má pocit grandiozity, není mu cizí narcismus, sebestřednost, představa o své nebetyčné ceně, významu a důležitosti. Většinou se ohání argumentem typu „Říkají o mně, že neuznávám žádná pravidla. Není to pravda, uznávám. Ale ve skutečnosti jenom svá vlastní,“ prohlásila osoba s těmito rysy. Později z ní vypadlo, že ta pravidla spočívají v co nejrychlejším ulovení toho, kdo je ve společnosti nejvýznamnější. Pokud tento nejvýznamnější nedovede odhadovat lidi kolem sebe, je, jak můj děda říkal, „vymalováno“.
Má většinou potřebu neustálého vzrušení, jinak je ohrožován nudou. Pohybují se „v rychlé dráze“, vyhovuje jim styl tzv. „na hraně“, kde se neustále něco děje.
Je ve většině případů patologickým lhářem. Umí fabulovat historky většinou o své velkoleposti, o svých plánech vyhlížejících navenek altruisticky, uvnitř však často zcela prázdných, bezobsažných a často nereálných.
Má neobyčejně vyvinuté manipulativní schopnosti. Přesvědčivě předestírá své plány, do nichž vplétá ostatní osoby, nic ho nevyvádí z míry, naopak výsledkem řady navzájem si odporujících prohlášení je zcela zmatené okolí. Působí důvěryhodně a ví, jak to maximálně zneužít. Je tedy svým způsobem inteligentní.
Zcela postrádá pocity lítosti nad čímkoliv, co udělal, chybí pocity viny, jakkoliv důsledky jeho činů mohou být tragické a z hlediska nezúčastněného hodnoceny jako hrůzné. Naprosto klidně a chladně prohlašuje, že se necítí vinen, necítí ani potřebu se událostmi nějak zvlášť zabývat a vyjadřovat se k nim.
Vede v mnoha případech parazitický způsob života, bezskrupulózně bere vše, chybí mu realistické dlouhodobé cíle. Pohybuje se vesměs na té straně zákona, které se slušní lidé vyhýbají. Takto se bohužel může dopracovat na vysokou pozici na společenském žebříčku.
A jak na psychopaty politiky reagovat?
Tak, jak je nejenom v odborné literatuře k této problematice uváděno - můžeme na ně prstem ukázat jen na základě zkušeností s nimi i bez Hare Psychopath Checklist. Léčit je nelze, protože oni problém nemají a ani tvrdé vězení je zpravidla nenapraví. Je lépe se k nim chovat jako k drátům na zem spadlým. A hlavně je nevolit!
Pokud národ následuje psychopatického politika, sám se chová psychopaticky, to by si měli uvědomit hlavně jeho kolegové při jeho cestě vzhůru. Pak vinu nemá jen onen politik. Vinu má i celý národ.
Proč národ následuje psychopatického politika?
Odpověď jistě není jednoduchá, ale jedním z důvodů je, že jej daný politik něčím osloví. Vnese téma, které daná společnost nemá zpracované. Buď se tohoto tématu společnost bojí, anebo ho odmítá a vytěsňuje. A on ho přinese za ni. Udělá za ni vlastně jakousi „špinavou“ práci. A vděčný národ jej následuje. Celý proces se totiž neděje vědomě. Národ je jaksi unesen a pohlcen svými nevědomými vlivy. A jelikož o nich pořádně neví, nemůže se jim ani bránit. Následuje jej tak dlouho, dokud si neuvědomí, že je veden do propasti. Ale to většinou onen národ zjistí až za určitou dobu. A ještě mnohem déle se s tím potom vyrovnává.
Nebezpeční psychopatičtí politici se dostávají k moci jen proto, že se svezou na vlně, která v dané společnosti existuje. Skutečným problémem tedy nejsou oni, ale ona vlna. Vlna nespokojenosti, která je plná akumulovaných neřešených společenských témat.
Někteří lidé fungují uvnitř skutečně jinak než zbytek populace. Psychopatická osobnost se vyznačuje tím, že jí chybí cit a svědomí, mají však grandiózní pocit vlastní hodnoty, povrchní šarm a potřebu silných prožitků. Mají úžasnou schopnost lhát a schopnost manipulovat své okolí, navodit problematické téma a tvrdit, že vše vyřeší.
A dále, jak fundované zdroje uvádějí, tzv. politici psychopati mluví o demokracii, svobodě, ale jsou to pro ně vyprázdněné pojmy, které se naučili používat, ale neuznávají jejich obsah.
Velice často se stává, že politik psychopat přitahuje typ osobností rovněž takto postižených a oni tento systém dál utvrzují a rozvíjejí. Toto ale nemusí být vždy pravidlem. Často jsou jeho kolegové v tomto ohledu nepoznamenaní jedinci.
Podle výzkumů je svět politiky pro psychopaty přímo ideálním polem působnosti. Osobní šarm a charisma, schopnost získávat důvěru a inteligence jsou základními předpoklady úspěšné kariéry. Klamání a lhaní, schopnost manipulovat druhé, intriky, vytváření sítí kontaktů a podpory jsou víceméně standardní náplní jejich práce. Odolnost proti stresu, absence emocí a schopnost je předstírat, bezskrupulózní chladnokrevnost, přenos na čistě rozumovou stránku věci a odvaha jsou výhodami. Nezávislá kontrola výsledků většinou neexistuje, přivlastňovat si cizí úspěchy a svádět neúspěchy na druhé patří k řemeslu. O kariéře rozhodují anonymní voliči na základě toho, co jim politik sám napovídá a naslibuje. A kořist obsahuje vše žádané - moc, peníze, kontrolu, prestiž, popularitu.
To ovšem zdaleka neznamená, že politik rovná se psychopat. I v nejexponovanějších vzorcích, jako těžcí zločinci či management velkých korporací, se výskyt těžkých psychopatů pohybuje, jak jsem již uvedl, v několika málo procentech a není důvodu se domnívat, že by mezi politiky měl být tento počet významně jiný. Významně jiná jsou ovšem rizika: psychopatičtí politici jsou schopni v průběhu času rozložit a zničit prosperující podniky, dokáží analogicky rozložit a zničit také fungující stát. A jak moudří uvádějí - aktuální otázkou dnes tedy je, zda si naše západní kultura ještě dokáže proti nástupu psychopatů vyvinout účinné detekční a obranné mechanismy.
Jak psychopata politika poznáme?
Existuje několik základních charakteristik, na základě kterých dokáže psychopata politika poznat každý z nás. Volit jej je potom jistě značné riziko. A tak velice zjednodušeně:
Psychopat politik podvádí, opakovaně lže, využívá druhých lidí pro osobní zisk a blaho.
Psychopat politik stejně jako narcis má velikášské hodnocení sebe sama, myslí si, že je střed vesmíru.
Psychopat politik zpravidla nemá žádné výčitky svědomí.
Psychopat politik je bezcitný, neumí se vciťovat dovnitř jiných lidí - nedostatek empatie. Umí to ovšem velmi dobře maskovat.
Psychopat politik je impulzivní , má ve většině případů problémy kontrolovat vlastní jednání, může ale působit i víceméně vyrovnaným dojmem.
Psychopat politik je nezodpovědný a bezohledný, tím ohrožuje jiné i sebe.
Psychopat politik je často útočný a podrážděný, mezi tzv. přáteli používá poměrně často vulgarity.
Psychopat politik, pokud je vlivný, dokáže využít média ve svůj prospěch.
Psychopat politik přenáší veškeré dění většinou do čistě rozumové oblasti.
A takto by psychologové a psychiatři mohli jistě pokračovat, ale již čistě odborně, nejen z toho důvodu, že jejich obory jsou stále aktuálnější. Asi by nás měli více informovat, třeba ve smyslu, abychom se ve výběru politiků při volbách nedopouštěli excesů. Faktem asi je, že národ vždy měl, má a bude mít zřejmě politiky, které si zaslouží, ale více informovaný národ je má jistě lepší. Mě by třeba velice zajímalo, co se stane, když spojí své úsilí v nějaké zemi politik narcis s politikem psychopatem. Netroufám si ani domyslet...