POLEMIKA: Pochybné pochybnosti pana Motla
Prvním omylem pana Motla je tvrzení, že „Rozdíl mezi počasím a podnebím je hlavně v časovém měřítku: žádná ostrá hranice ovšem neexistuje“. Počasí zkoumá meteorologie, klimatem se zabývá klimatologie. Obě disciplíny studují totéž, ale každá z nich z jiného hlediska. Fyzikální systém, jakým je atmosféra, propojená různými fyzikálními vazbami s hydrosférou (zejména oceánem), litosférou (pevným povrchem), kryosférou (sněhovým a ledovým pokryvem) a biosférou, se může v principu vyvíjet nekonečným množstvím různých způsobů. Některé jsou pravděpodobnější, jiné méně pravděpodobné, ale jen jeden z nich je ten reálný, který skutečně pozorujeme a ve kterém žijeme. Je to počasí a právě to je předmětem zájmu meteorologie. Pro klimatologii je to ale pořád jen jeden z mnoha možných způsobů vývoje. Klimatologii ani tak nezajímá tento jediný reálný vývoj, klimatologie se naopak snaží odhadovat především statistické charakteristiky celé množiny možných realizací, možných „vývojů počasí“ (nejen toho jednoho skutečného) . Takže rozdíl není zdaleka jen v časovém měřítku, ale v i v celkovém pohledu na problém, zda studujeme jen ten jediný reálně existující vývoj atmosféry nebo zda se zabýváme vlastnostmi celé množiny možných vývojů.
Pokud jde o testování teorie o antropogenním oteplování, chápu, že pan Motl zřejmě vychází z požadavků platných v teoretické fyzice. To je skutečně „tvrdá“ fyzika. Klimatologie ale tak „tvrdá“ není a ani být nemůže. Nemůžeme totiž dělat experimenty se skutečným klimatickým systémem, nemůžeme si říci „…zdvojnásobme množství CO2 v atmosféře… (nebo „odstraňme všechny lidi ze Země…“) a podívejme se, zda se klimatický systém bude chovat podle našich předpokladů…“ Nemáme k dispozici žádný jiný reálný „experiment“ než ten, který nám připravila příroda. Klimatologové jsou si toho vědomi a proto také klimatologie prakticky nemůže dát a ani nedává stoprocentní odpovědi typu „ano/ne“. Řada výstupů je formulována pravděpodobnostně a přesně tak byly formulovány i závěry v „Summary for Policymakers“ 4.zprávy IPCC (originální text je na http://www.ipcc.ch/SPM2feb07.pdf, český překlad na http://kmop.mff.cuni.cz/KMOP-CZ/IPCC_CZ.pdf).
Pan Motl se dále zmínil o „hokejovém“ grafu ve zprávě IPCC z roku 2001 a uvádí, že tento graf „…byl postaven na chybných statistických metodách…“, na což prý upozornili McIntyre a McKitrick. Jenže práce McIntyra McKitricka byly podrobněji zkoumány některými klimatology (Wahl, Ammann, Rutherford, Bradley a další) a ukázalo se několik zajímavých věcí. Jednak – metodika, pomocí které americký klimatolog Mann dostal graf ve tvaru „hokejky“ je nejen v pořádku, ale ta hokejka dokonce vychází i při použití úplně jiných statistických metod než jaké Mann použil. Prostě ta „hokejka“ není „artefaktem“ metod zpracování (jak tvrdili McIntyre a McKitrick), ale je obsažena už ve výchozích datech. Navíc se ukázalo, že sami McIntyre a McKitrick bezdůvodně vyřadili ze zpracování celou jednu velkou databázi North American ITRDB (International Tree Ring Data Bank) a řadu „St. Anne“ Northern Treeline z období 15. a 16. století Tím vyřadili ze zpracování pro toto období kolem 70% dat. To má ke korektnímu způsobu kritiky opravdu hodně daleko.
K poznámce pana Motla, že „Z nové klimatické zprávy OSN pro rok 2007 byl původní „hokejkový graf“ potichu vyzmizíkován a všichni se tváří, jako by nikdy neexistoval“ snad už jen to, že ve zprávě z roku 2001 byly celkem tři „hokejky“, podle mých informací v nové zprávě nejen že tyto tři „hokejky“ zůstávají, ale přibude k nim ještě devět dalších. Nevím, jestli budou nazvány „hokejkami“, ale podstata (tedy typický tvar s málo se měnícími hodnotami do konce 19.století a následný prudký růst ve 20.století) zůstává, bez ohledu na název.
Ke klimatologickým modelům: klimatologové si velice dobře uvědomují, že model je JEN model. Každý model je zjednodušení reality, každý model může dát jen přibližné výsledky. Z výše uvedených důvodů mají klimatologové poněkud omezené možnosti validace modelů. Lze je validovat pouze na datech za období, pro která existují dostatečně dobrá naměřená data s globálním pokrytím. Nereprezentuje to samozřejmě všechny možné „konfigurace“ vnějších podmínek, působících na klimatický systém („climate forcings“), na druhou stranu modely musí dostatečně dobře pracovat jak v letním, tak i v zimním období, což samo o sobě představuje daleko větší variabilitu klimatických podmínek, než jaká je předpokládána pro změny klimatu do roku na dalších cca 100 let. Jistě, by bylo lepší mít možnost validovat modely na větším rozsahu stavů klimatického systému i na větším rozsahu vnějších podmínek, ale to, bohužel, není možné. Máme jen to, co nám příroda sama poskytne. Také proto klimatologové nespoléhají na jediný model nebo dokonce jedinou integraci modelu. Dnes se již běžně provádějí ensemblové integrace (opakované výpočty, vždy s jistou změnou některých parametrů modelu, aby bylo možné posoudit citlivost modelu na přesnost stanovení těchto parametrů, což poskytne informaci o „nejistotě“ samotného modelu), používají se i multimodelové ensembly (vyhodnocení více modelů zároveň, aby se ve výsledcích eliminovala případná závislost na jednom konkrétním modelu). Výstupy se pak formulují zásadně na základě výsledků, které jsou potvrzeny více modely. A jak už jsem uvedl – formulují se pravděpodobnostně. Co ale myslel pan Motl těmi „nezdůvodněnými předpoklady“, to opravdu nevím. Nic nezdůvodněného v modelech není.
Tvrzení, že by k oteplení v posledních 25 letech docházelo pouze na severní polokouli, není pravdivé, jak se lze přesvědčit např. zde. Je fakt, že na severní polokouli se otepluje rychleji než na jižní, ale i to má svoje důvody a není na tom nic nečekaného. Obecně je oteplení nad kontinenty výraznější než nad oceánem, protože oceán, vzhledem k velké tepelné kapacitě a schopnosti vertikálního promíchávání, působí jako „teplotní stabilizátor“. Na jižní polokouli je procentuálně více oceánu než na polokouli severní, proto se ta „stabilizace“ teploty oceánem projevuje více právě na jižní polokouli.
Pokud jde o malé ochlazení oceánu mezi roky 2003 a 2005, není to zdaleka nic, co by zpochybňovalo celou teorii, stejně jako třeba několikadenní pokles teplot na jaře nezpochybní jasný fakt, že během jarního období se celkově otepluje. Žádný třeba ani tříletý výkyv nevyvrací celkový dlouhodobý trend vývoje, to jsou oscilace, které se odehrávají v rámci běžné a stále existující meziroční variability (jak se ale ukazuje z měření, vzrostly v tomto období toky tepla z povrchových vrstev oceánu do větších hloubek, což dotyčný malý pokles teplot velice dobře vysvětluje). Totéž se dá konstatovat i o námitce pana Motla „…proč byl rok 2006 o tolik chladnější než rok 2005…“ . Podle odhadu průměrné globální teploty, vypracovaného v CRU (Climatic Research Unit, University of East Anglia, data na http://www.cru.uea.ac.uk/cru/data/temperature/hadcrut3gl.txt) byl rok 2006 oproti roku 2005 chladnější o „závratných“ 0,06˚C, podle odhadů GISS (Goddard Institute for Space Studies/NASA, data na http://data.giss.nasa.gov/gistemp/graphs/Fig.A2.txt) dokonce o „ohromujících“ 0,09˚C - přičemž oba rozdíly jsou na hranici přesnosti odhadu samotné globální průměrné teploty. Pořád ale byl rok 2006 podle CRU 6. nejteplejším od roku 1850, podle GISS 5. nejteplejším od roku 1880. Nechci pana Motla, jako fyzika, podezírat z toho, že nechápe existenci meziroční variability vlastností klimatického systému. Spíše nerozumím tomu, jak při svém vzdělání může toto považovat za nějaký relevantní argument.
Stagnace globálních průměrných teplot v období cca 1940-1970 je už velmi dobře a věrohodně vysvětlena poměrně prudkým nárůstem koncentrací atmosférických aerosolů v té době. Aerosoly mají na klimatický systém mírně ochlazující účinek. Po roce 1970 byl ale jejich vliv eliminován prudkým nárůstem koncentrací CO2, což se projevilo výrazným růstem teploty, který trvá dosud. Nicméně pan Motl dává situaci v období 1940-1970 do souvislosti s emisemi CO2 a argumentuje, že v tomto období „…lidstvo emitovalo téměř stejně oxidu uhličitého jako dnes…“. Další velký omyl pana Motla. Podle CDIAC (Carbon Dioxide Information Analysis Center, Oak Ridge National Laboratory) rostly antropogenní emise uhlíku (udávají se obvykle v množství uhlíku, přepočet na množství CO2 je jednoduchý a jednoznačný) ze spalování fosilních paliv a z výroby cementu v období 1940-1970 z 1,3 na 4,1 miliardy tun ročně, zatímco dnes jsou kolem 7,5 miliardy tun ročně. Jestli zhruba pětinásobek proti roku 1940 a skoro dvojnásobek proti roku 1970 znamená „téměř stejně“, to už nechám na posouzení čtenářům. Data jsou na http://cdiac.ornl.gov/ftp/ndp030/global.1751_2003.ems, grafy na http://cdiac.ornl.gov/trends/emis/glo.htm. Tady ale podezírám pana Motla, že údaje o vývoji globálních emisí uhlíku nebo CO2 nikdy ani pořádně neviděl.
Je pravda, že teploty v Grónsku (konkrétně na pobřeží, z vnitrozemí nejsou k dispozici dlouhodobé řady měření) v posledních několika desetiletích výrazně systematicky nerostly, maxima byla zaznamenána někdy v 30.letech minulého století. Nicméně v posledních asi 10 letech je i tam pozorován poměrně výrazný růst teplot a jejich hodnoty jsou již velice blízko „rekordům“ z doby kolem roku 1930 (viz http://www.cru.uea.ac.uk/cru/data/greenland/vintheretal2006.pdf). Je ale také třeba připomenout, že i podle klimatických modelů by v některých oblastech severního Atlantiku mělo být oteplení v budoucnosti poměrně malé. Ovšem ani napozorovaný vývoj teplot v oblasti Grónska nezpochybňuje celkový globální trend. Lokální nebo regionální trendy se mohou od těch globálních samozřejmě lišit a není to nic proti fyzice, ani proti logice.
Oteplování na jiných planetách a tělesech sluneční soustavy je poměrně oblíbeným argumentem proti teorii globálního oteplování. Je zajímavé, že kritikům teorie globálního oteplování na jednu stranu vadí „jen“ asi 150 let dlouhé řady globálních průměrných teplot na základě přímých měření na stovkách a později na tisících míst na Zemi (považují je často za příliš krátké a nereprezentativní), ale jako argument sami používají daleko kratší řady, navíc většinou z nepřímých měření teplot na planetách. Vždyť třeba na Marsu, který je z tohoto hlediska, kromě Země, snad nejlépe prozkoumanou planetou, byla dosud provedena alespoň několikaměsíční přímá měření jen asi na 5 místech (Viking 1, Viking 2, Pathfinder, Spirit, Opportunity), navíc ta měření na sebe ani časově nenavazují. Problém v argumentaci je zde zcela evidentní. Pokud by ale k takovému současnému oteplení na více tělesech sluneční soustavy skutečně docházelo, muselo by pravděpodobně být způsobeno zvýšením příkonu slunečního záření, jinak by bylo problematické zdůvodnit, proč jsou ty změny na různých planetách takto vzájemně „synchronizovány“. Přímá družicová měření příkonu slunečního záření za posledních skoro 30 let ale nic takového ani nenaznačují, jak se lze přesvědčit na stránkách WRC (World Radiation Center) v Davosu - http://www.pmodwrc.ch. Je pravda, že existují i některé další teorie, zpravidla související s astronomií, ovšem dosud nejsou dostatečně prověřené, takže je nelze použít ani k rekonstrukcím chování klimatického systému v minulosti a tím méně při prognózách dalšího vývoje klimatu.
Argumentace neúspěšností předpovědí počasí „na více než týden“ už jen zcela jednoznačně svědčí o nepochopení rozdílů mezi počasím a klimatem a jejich modelováním, ale o tom jsem se už zmínil výše.
Zajímavá je ovšem otázka pana Motla „Jak je možné, že tak velká část vědců tvrdí, že všechny velké otázky o klimatu jsou zodpovězeny a katastrofické globální oteplování je fakt?“ Otázka, která ovšem ve skutečnosti není žádnou otázkou, leč nepravdivým tvrzením. Stačí nahlédnout třeba do „Summary for Policymakers“ 4. zprávy IPCC (odkaz viz výše), na které skutečně pracovalo velké množství klimatologů, ale nic takového tam nenajdete. Místo tvrzení o „faktu“ jsou tam uvedeny pravděpodobnosti a pravděpodobnostní kategorie (jasně předem definované) a také informace o procesech, které ještě nejsou dostatečně dobře známy nebo pochopeny (např. nejistota ve změně produkce CO2 v závislosti na změnách způsobu obdělávání půdy – str. 3, ve vlivu aerosolů – str.5, ve vazbě mezi trendy oblačnosti a teploty – str. 12, v závislosti emisí CO2 na teplotě – str. 17 a další). Svou otázkou prostě pan Motl jen naznačuje cosi, co není pravda.
Byl bych ovšem velice rád, kdyby pan Motl mohl veřejně sdělit, koho konkrétně se týká tvrzení, že „Vědcům, jejichž bádání může vést k odlišným předpovědím nebo k odlišnému vysvětlení existujících dat, je běžně vyhrožováno, jsou rutinně obviňováni ze spolčení se „zlými“ ropnými společnostmi a není jim umožněno využívat grantových zdrojů a postupovat v kariéře.“ Nejen, že jsem nic takového nezaregistroval osobně, ale ani jsem o žádném takovém případu mezi klimatology neslyšel. Vzhledem k tomu, že jde o velice vážné obvinění z postupů, které do vědy rozhodně nepatří, nemělo by zůstávat u obecných prohlášení bez důkazů. Pokud na to pan Motl už zapomněl, česky se tomu říká pomluva.
Na konci pan Motl už jen plete dohromady práci klimatologů a její interpretaci ze strany sdělovacích prostředků. Je fakt, že zejména v posledních týdnech jsem se někdy nestačil divit, jak byla zpráva IPCC ve sdělovacích prostředcích interpretována a zkreslována. Stačí si tu zprávu přečíst a porovnat ji s některými novinovými články. Mám ale stále silnější pocit, že řada kritiků zprávy IPCC ji ani nečetla, ale že vycházejí z často zkreslených interpretací a novinových článků. Také proto vydal Český hydrometeorologický ústav oficiální stanovisko k této zprávě, které je k dispozici na http://www.chmi.cz/klim-zmena.pdf a kde jsou i tyto problémy zmíněny.
K otázkám „co s tím“, zda přijmout nějaká preventivní opatření nebo ne (a případně jaká), k tomu se už necítím být kompetentní, jsou to totiž otázky mimo klimatologii a patří spíše do jiných oborů (zemědělství, lesnictví, energetika, vodní hospodářství nebo obecně do ekonomie).
Pan Motl prostě napsal příspěvek, plný klimatologických nepřesností a nepravdivých tvrzení. Je zřejmě dobrý teoretický fyzik, troufnu si ale tvrdit, že z hlediska klimatologických znalostí je na tom velice bídně.
S doporučením „držme se každý svého kopyta“
klimatolog