Před týdnem zemřel v Moskvě po dlouhé nemoci profesor Konstantin Petrovič Feoktistov, kosmonaut a raketový konstruktér. Na podzim 1964 se vypravil jako první vědec do vesmíru, později měl startovat znovu, ale zdraví mu to nedovolilo. A možná i něco dalšího – jako jediný ze sovětských kosmonautů nebyl členem komunistické strany. Ovšem to se nikde nezdůrazňovalo.

Jednou jsem se ptal přítele Slávy Golovanova, kosmického reportéra a spisovatele, jestli to Feoktistovovi nevadilo. „Na Kosťu mnohokrát naléhali, aby vstoupil do strany,“ odpověděl. „Vždycky se vymluvil na množství práce. A také na to, že neumí zachovávat disciplínu – a strana disciplínu vyžadovala. Možná, že někteří si oddechli, když zůstával mimo – na stranických schůzích by určitě nemlčel.“

Není pilot, není komunista – přesto startoval

Jako chlapec si při četbě vědecko-fantastických románů vysnil, že bude létat do vesmíru. Vystudoval raketovou techniku na Baumanově vysoké škole technické v Moskvě. Když se po několika letech konečně dostal do konstrukční kanceláře OKB-1, kde se pod vedením hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova stavěly družice a rakety, měl štěstí – pověřili ho vyprojektováním kosmické plavidlo pro člověka. Jeho skupina mladých inženýrů navrhla loď, kterou nazvali Vostok.

Feoktistov potom šel za Koroljovem a nabídl se, že Vostok sám vyzkouší. Dokonale ji zná a může zjistit, jaké má nedostatky. Koroljov ho vyhodil. Ve vostocích létali vojenští piloti počínaje Jurijem Gagarinem.

Hlavní konstruktér však na mladého inženýra nezapomněl. Když přeměnili jednomístný Vostok na třímístný Voschod, prosazoval ho do první posádky. Generálové nesouhlasili: „Není pilot!“ Jak známe sovětský systém, ani komunističtí funkcionáři si to nepřáli: „Není členem strany.“ Ale Koroljov si postavil hlavu: „Feoktistov poletí místo mne!“ A letěl. Poprvé tři lidé v jednom stroji. Aby se tam stísnili, nemohli si obléknout skafandry, dali jim teplákové dresy.

Palubní inženýr Feoktistov kontroloval všechny přístroje a systémy, ověřil možnost astronomické orientace, místo lékaře Borise Jegorova, který se v beztíži necítil dobře, odebral sobě a veliteli Vladimíru Komarovovi krev. Přinesl sobě, Koroljovovi a kolegům inženýrům spoustu praktických zkušeností.

Debaty při zapnutém rádiu

Poprvé jsem hovořil s Feoktistovem na jaře 1966. Jako ke všem ostatním kosmonautům, i k němu mě zavedl Sláva Golovanov. Třebaže čekal návštěvu, chvilku času si udělal. Rychle jsem pořídil interview, poděkoval a vypadli jsme.

Když jsme za ním přišli v květnu 1968, choval se úplně jinak. Pustil hlasitě rádio, které mělo zahltit případný odposlech, a začal mě zpovídat o situaci u nás doma. Československo ze sebe setřásalo dogmatický komunismus a snažilo se reformovat socialismus – žilo pražským jarem či socialismem s lidskou tváří, jak se tehdy říkalo.

Mé vysvětlování brzy přerostlo v zajímavou debatu, protože Feoktistov znal názory slavného fyzika a tvůrce sovětské vodíkové bomby akademika Andreje Sacharova na další vývoj obou společenských soustav. Sacharov se domníval, že postupně dojde ke konvergenci čili ke sblížení socialismu s kapitalismem. V paměti mě utkvěla Feoktistovova věta: „Jeho studii máme v naší konstrukční kanceláři prodiskutovanou.“ Oba Rusové fandili našim snahám o přeměnu socialismu a své naděje viděli v uskutečnění Sacharovových myšlenek.

K rozhovoru na magnetofon jsme se dostali až večer. Všichni jsme ho brali jako nezbytnost, která měla ospravedlnit moji návštěvu. Vzhledem k bezpečnostním opatřením, jaká v sovětské raketokosmické oblasti panovala, musel mít k přijetí zahraničního novináře hostitel souhlas a musel o jeho průběhu později referovat.

I v dalších letech jsem Feoktistova navštěvoval. Vžil se stejný rituál – nejdřív rozhovor o politice při zapnutém rádiu. Okupaci Sovětskou armádou Feoktistov a Golovanov odsuzovali a několikrát se mně za ni omlouvali. Následoval interview. A nakonec otevřená debata o sovětské kosmonautice bez zapnutého magnetofonu. Když jsme mluvili o tom, jak Američané zachránili poškozené Apollo 13, které mířilo k Měsíci, poznamenal: „To bychom my nedokázali.“

Jednou mě zatáhl do koupelny, pustil vodu a pak jsme debatovali – šumění vody považoval za bezpečnější ochranu před odposlechem KGB než vyhrávající rádio. Až ve druhé polovině osmdesátých let, po Gorbačovově nástupu do Kremlu, jsme se bavili volně bez ochranného šumu rádia či vody.

Sovětskou inteligenci včetně lidí, kteří se dostali k vrcholkům mocenského aparátu, komunistický režim velice tížil a toužili po jeho důkladné přeměně. I ze slov některých dalších vědců, zvláště fyziků a raketových konstruktérů jsem cítil jejich velkou rezervovanost vůči systému, ale naprosto svobodně mluvil pouze Feoktistov. Není proto divu, že deník Komsomolskaja pravda nadepsal nekrolog na něj Byl to svobodný člověk v nesvobodné zemi.

Prohrál se zetěm člena politbyra

Feoktistov zastával vysokou funkci. Poprvé to vešlo ve známost v říjnu 1970, kdy Američané jednali se sovětskými kolegy o podmínkách spojování kosmických lodí na oběžné dráze, tedy o projektu Sojuz–Apollo. Profesor Feoktistov tam vystupoval jako zástupce ředitele pilotovaných letů.

Ve firmě Energija, jak se jmenovala někdejší OKB-1, měl velkou autoritu – patřil k lidem, kteří přicházeli s novými myšlenkami, s novými projekty. „Byl to konstruktér s nadáním od Boha,“ charakterizoval ho raketový konstruktér a kosmonaut Georgij Grečko.

Když zemřel Valentin Gluško, který Energiji vedl přes deset let, utkal se jeho náměstek Feoktistov v soutěži o nástupnické křeslo. Prohrál – novým generálním konstruktérem a ředitelem se stal Jurij Semjonov, zeť člena politbyra komunistické strany. Feoktistov opustil konstrukční kancelář a natrvalo se přesunul na Baumanovu techniku.

Stručný životopis

Konstantin Petrovič Feoktistov – narozen 7. 2. 1926 ve Voroněži, zemřel 21. 11. 2009 v Moskvě. Za války se nabídl sovětským vojákům, že pro ně bude vyzvídat za německými liniemi. Němci ho však chytili a těžce postřelili, naštěstí se doplížil se zpátky. Po vystudování Baumanovy techniky v roce 1959 dostal rozkaz pracovat v továrně ve Zlatoustu na Urale. Po dvou letech se mu podařilo odejít do vojenské raketové konstrukční kanceláře NII-4 v Moskvě. V prosinci 1957 přešel do kanceláře OKB-1 (dnes firma Energija), kde se dělaly nejdůležitější kosmické projekty. Stal se vedoucím projektantů první kosmické lodi pro člověka Vostok. V říjnu 1964 startoval v třímístném plavidle Voschod 1, kde ověřoval činnost techniky. Až do roku 1987 byl členem oddílu kosmonautů, neletěl oficiálně kvůli zhoršenému zdraví. Řídil projekty všech sovětských pilotovaných těles řady Vostok, Voschod, Sojuz, Progress i orbitálních stanic Saljut a Mir.

Vyšlo ve zkrácení v MfD, příloha Víkend, 28. 11. 2009

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz