Analýzy maorských pověstí posunuly objev Antarktidy před rok 700. Polynésané předběhli Evropany v objevování ledového kontinentu o víc než tisíc let.

Stará maorská pověst vypráví, že lodivod Hui Te-Rangiroa zamířil s lodí Te Ivi o Atea daleko na jih a doplul až na místo zvané Te tai-uka-a-pia. Z názvu vyplývá, že v těch oblastech bylo moře „zpěněné“ a vypadalo jako „pia“ čili bělavý škrob získávaný Polynésany z rostliny taky protisečné. Tým vedený Priscillou Wehiovou z výzkumného ústavu Mannaki Whenua Landcare Research v novozélandském Dunedinu překládá název Te tai-uka-a-pia jako „zamrzlé moře“. Podle novozélandských vědců pronikl Hui Te-Rangiroa na své plavbě až k břehům Antarktidy, nejspíš do oblasti Rossova šelfového ledovce.

Není to jediný popis Antarktidy v maorských pověstech. Hui Te-Rangiroa se prý plavil „temnými místy, kam slunce nevidí“. Wehiová a její spolupracovníci jsou přesvědčeni, že jde o lokality za jižním polárním kruhem, kde v zimě nevychází slunce nad obzor a vládne tu polární noc. Také popis „skal, jejichž vrcholky probodávají nebesa a jsou úplně holé“, odpovídá pustému pobřeží ostrovů u antarktických břehů.

Ochránce mořeplavců

Lodivod Hui Te-Rangiroa a jeho cesta daleko na jih nevystupují jen v mýtech předávaných ústním podáním z generace na generaci. Objevuje se také na rytinách ve skalách, řezbách do dřeva nebo malbách na tkaninách, a to už někdy od roku 700 našeho letopočtu. Polynésané tedy dopluli do oblastí, kde moře „připomíná škrob“, dřív, než osídlili ostrovy Nového Zélandu. K nim dorazily posádky polynéských lodí někdy mezi roky 1320 a 1350.

Ve studii publikované ve vědeckém časopise Journal of the Royal Society of New Zealand vyjadřuje Priscilla Wehiová spolu se svými spolupracovníky přesvědčení, že se Polynésané nedostávali k Antarktidě jen náhodou a sporadicky. Zaledněný kontinent tvořil po dlouhá staletí nedílnou součást světa, v němž se pohybovali.

Jako důkaz uvádějí autoři studie vyřezávaný sloup znázorňující legendárního maorského válečníka Tamareretiho. Sloup stavěli Maoři na nejjižnějším výběžku novozélandského Jižního ostrova blízko dnešního městečka Bluff. Tamarereti tu plnil roli ochránce Maorů na všech mořích rozprostírajících se směrem k jihu.

„My jsme ta maorská vyprávění neobjevili. Všechno jsou to dobře známé příběhy. Náš úkol spočíval v tom, že jsme je posbírali z mnoha různých zdrojů a představili je světu,“ vysvětluje Priscilla Wehiová v rozhovoru pro noviny New Zealand Herald a upozorňuje na fakt, že moderní historie nebere na polynéské zdroje zřetel.

Evropští objevitelé

Už v prvním zeměpisném atlasu Theatrum Orbis Terrarum brabantského učence Abrahama Ortelia z roku 1570 najdeme Terra Australis Incognita čili Jižní neznámou zemi. Evropští kartografové ji malovali na mapy v představě, že kontinentem kolem jižního pólu naše planeta vyvažuje rozlehlé pevniny severní polokoule. Britský mořeplavec James Cook strávil pátráním po tajemném světadílu roky 1772 až 1775.

Jako první pronikl s lodí HMS Resolution za jižní polární kruh, ale k Antarktidě se nikdy nepřiblížil na méně než dvě stě kilometrů. Její obrysy nikdy nezahlédl. A tak se za objevitele Antarktidy prohlašuje ruský mořeplavec Fabian von Bellinghausen, který 27. ledna 1820 pozoroval pobřežní ledovce antarktické Země královny Maud.

Jen o tři dny později zahlédl břehy Antarktického poloostrova také britský námořní důstojník Edward Bransfield z paluby lodi Williams. Za prvního člověka, který vstoupil na led a sníh Antarktidy, je někdy považován Američan John Davis, který se tam měl 7. února 1821 vydat na lov tuleňů.

Častěji se první nezpochybnitelné přistání u Antarktidy datuje na 24. leden 1895, kdy se na mysu Adare vylodil norský velrybář Henryk Johan Bull. Polynésané v těchto výčtech světových prvenství nefigurují. Kdo ví, jestli a kdy se v učebnicích a encyklopediích začne uvádět jako objevitel Antarktidy polynéský lodivod Hui Te-Rangiroa a nahradí své pozdější následovníky Bulla, Bransfielda či Bellinghausena.

LN, 16.6.2021