Pronikání „života“ do vesmíru je nejen komplikované vzdálenostmi, ale též nehostinností kosmu. Mezigalaktický prostor je pln energií, které nejsou právě příznivé pro zachování života, jak jej známe z této planety. Různá záření, energie částic, která kosmem proudí, jsou životu spíš nebezpečná než příznivá pro jeho šíření.

V současnosti by naše vyspělá kultura byla schopna nanejvýš vyslat raketu, řekněme, k Venuši, jejíž atmosféru by „osela“ bakteriemi, jež by byly schopny v tom prostředí nejen přežít, ale atmosféru změnit k něčemu životu prospěšnějšímu. Vzalo by to zřejmě miliony let, ale i tak by výsledek nebyl jistý. Venuše je příliš žhavá, nerotuje jako Země a v atmosféře není dost vody na vytvoření životu příznivých podmínek. Tudy zřejmě cesta nevede, i když tento „výsadek“ bychom dokázali uskutečnit už s dnešní technologií a ponechat pak svému osudu. Jako pokus o rozšíření života, byť i jen v našem solárním systému, by to jistě stálo za to, nehledě na to, že by to bylo relativně laciné. Dalo by se uvažovat i o vyslání pár raket k nejbližším sluncím, kde by hledaly planety, které by pak osely bakteriemi. Zřejmě bychom se sice nikdy nedozvěděli, jak úspěšné ty „výpravy“ byly a zda vůbec něco našly, ale i to by se dalo ohodnotit jako pokus o rozšíření života. Nic z toho všeho však nezní příliš realisticky natož spolehlivě.

Buďme upřímní, kosmos životu moc nepřeje, a nedá se tedy předpokládat, že by se nám podařilo našimi „primitivními“ technikami dosáhnout nějakého konkrétního úspěchu. Musíme se tedy nejprve věnovat rozvoji technologií a vymýšlení cest, které by naši snahu přivedly k větším úspěchům, než jaké jsme měli doposud. A zde se nejen nabízí spousta možností výzkumu, ale některé už svou zvídavostí provádíme, aniž bychom je spojovali s rozšiřováním života do vesmíru.

Zde jako nejdůležitější vidím vytváření umělé inteligence. Anglicky artificial intelligence. Vznikající roboti - hlavně v Japonsku jsou s tím dost vepředu - již dokáží chodit po dvou, ba dokonce i běhat. Jsou to ovšem pořád roboti, kteří mají k vlastnímu rozhodování a uvažování na naší úrovni ještě hodně daleko. Lepší výhledy jsou s umělou inteligencí. Robot dnes dokáže porazit v šachu nejlepší šachisty. Je to sice úctyhodný výkon, ale pořád se jedná o robotickou paměť, která je řízena jen tím, že vybere z milionových možností tu nejlepší. Vlastní uvažování ten robot nemá.

Zde si musíme uvědomit, že existuje zásadní rozdíl mezi lidským mozkem a umělou inteligencí. Ta „běhá“ jen elektronicky, elektron běží po daném obvodu z centra do centra a přenáší tam informaci, která rozběhne pořadí funkcí center. V mozku je sice to samé, ale mísí se to s chemií. Elektron běží z centra do centra a najednou narazí na „chemii“, centrum nevyšle dál další elektron, ale provede třeba „sněžení“ nějaké chemiské látky, kterou další centrum zachytí na receptory (přijímače), a rozvlní tak jiný popud, který elektron nedokáže napodobit.

A je to právě „chemie“, která v mozku dává člověku pocity. Pocity jako láska, radost a bolest. Je docela možné, že to je právě a jenom chemie, která v člověku vyvolává vědomí a uvědomění si vlastního já. Nevýhodou všech chemických reakcí, a tedy i života je, že jako energii používají přeměnu organických látek. Člověk potřebuje nejen jíst živiny, ale po odebrání jejich energie musí zbytek živin vyměšovat a k jejich zpracování potřebuje kyslík, tedy dýchat. To vše ve vesmíru vytváří problémy, které nelehko řešit - a dlouhodobě už obzvlášť.

Umělá, čili elektronická inteligence naopak energii může získávat při cestě vesmírem ze sluncí a možná i z jiných záření, která galaktickým prostorem proudí. Navíc nic nevyměšuje a nemusí hledat ke svému bytí kyslík a jiné chemické látky. Umělá inteligence je k cestování vesmírem jako stvořená. Představuji si , že věda v budoucnu dokáže dovést artificial inteligenci na takovou úroveň, že její jedinci, které bych nazval arinti (od ARtificial and INTelligence), budou schopni opatřovat život ve zkumavce a rozvézt jej do různých částí naší galaxie. Arints (anglicky) dokáží vyhledat planety s příznivými podmínkami a tam život ze zkumavek vypěstovat do stadia, v němž už se život dokáže postarat o sebe sám.

Tento výzkum a cíl bych viděl jako sjednocující program pro lidstvo do budoucna. Přitom netvrdím, že cíl i program se nedá obměňovat na základě budoucích objevů. Umělá inteligence nás může ještě hodně překvapit. Přiznejme si upřímně, že „mrtvá“ hmota dokázala vytvořit vesmír a vše v něm, třeba prvky, bez nichž by nebylo života, a pak slunce a planety, na kterých dokázala vytvořit živou hmotu. Ta se pak organizovala do stále vyspělejších forem, z nichž jednou jsme i my, a tak je docela možné, že naším „úkolem“ je vytvořit umělou inteligenci, která nejen posune vývoj dále, ale právě od nás převezme štafetu a my zanikneme.

To vše je docela možné a je to jen vývoj, na který se náš vesmír vydal zcela náhodou, ale také je možné, že podle zákonů, které neznáme a ani je netušíme. Pokud se nám nepodaří předat štafetu umělé inteligenci a zanikneme v našich jepičích válkách, v nichž se hádáme, která kultura či náboženství jsou to pravé, nic se nestane. Jistě po nás přijdou jiné civilizace a na jiných planetách se vytvořivší kultury a ty kultury nastolí a dokonají to, co se nepovedlo nám. Budeme pak jen jednou z prvních kultur... které budou sloužit těm vyspělejším, co přijdou po nás, aby náš vývoj i skon zkoumali a hodnotili, jako my dnes zkoumáme a hodnotíme kultury, které na této planetě zanikly před námi.

Umělá inteligence, pokud ji dostaneme na určitou úroveň, se pak bude zcela jistě vyvíjet sama do stále složitějších a výkonnějších celků, jejichž konec my lidé dnes nedohlédneme. Já si představuji, že dosáhne takové výkonnosti, že bude schopna hýbat planetami a možná i celými galaxiemi. Její energie a schopnosti budou takové, že bude možno ji nazvat... Bohem? Ale o tom zase jindy.