Zdá se, že z pohledu našich medií již neplatí, že ekologie je věda mnoha disciplin, která se stále studuje. Při komplexním pohledu, zohlednění reálných ekonomických možností, sociologických dopadů a zdravého rozumu, by skutečný ekolog měl objektivně a pravdivě konstatovat: „Vím, že mnoho nevím.“ Proto s podivem vnímám naše media propagující řadu tak zvaných, všeho znalých a samozvaných ekologů s obvyklými titulky „ekologové protestují“ nebo lépe „ekologové radí“. Uvedená devastace ekologie jako vědy ve sdělovacích prostředcích způsobila, že mnoho občanů vnímá dnes slovo ekolog jako formu nadávky.

V Evropské unii vznikla silná ekologistická loby, která chrlí nespočítatelné a nedomyšlené množství směrnic i v oblasti legislativy životního prostředí. Je vždy na rozvaze příslušného státu, jakým způsobem je zapracuje do svých národních zákonů. U nás dochází k opaku. Schválením našich zákonodárných orgánů se některé velmi závažné zákony staly ještě přísnějšími než vyžaduje Evropská unie. Přináší to značné roztrpčení, zbytečné ekonomické dopady, neuvěřitelnou byrokracii, omezení rozumné formy podnikání. Ve svém důsledku pravidla nepomáhají nápravě prostředí, ale právě naopak. Před dvěmi lety Ministerstvo průmyslu a obchodu za podpory všech resortů, svazů, odborů a tripartity připravilo na jednání vlády materiál upravující největší zhůvěřilosti. Den před jednáním vlády byl materiál z politických důvodů stažen, neboť zvítězil obvyklý argument, že uhájení křehké vládní koalice je důležitější než předložený problém. Ve vládě totiž seděl ministr, který napáchal mnoho škod a dnes se za ním bez osobní zodpovědnosti uzavřela politická opona. Pochybuji proto, že v dnešní koaliční vládě, kterou drží zelení pod krkem, dojde alespoň k částečné nápravě. Zatím se ukazuje, že problémy se dále výrazně prohloubí.

K neutuchající diskusi o globálním oteplování přináší naše sdělovací prostředky převážně jednostranné a zastrašující argumenty. Přesto v národě vítězí zdravý pohled na velmi složitý vědecký problém. Za hlavního viníka z celého souboru skleníkových plynů se vždy uvádí pouze oxid uhličitý, což mnoho vědců nepovažuje za správné. Sodovkový plyn, který denně konzumujeme v nápojích, je však rozhodně velmi významným a nezbytným prvkem pro fotosyntézu rostlin, která zajišťuje život na naši planetě.

Oxid uhličitý je vydechován do ovzduší člověkem a zvířaty, a to rozhodně ne v zanedbatelné míře. Možno konstatovat, že 10 milionů občanů ČR v přepočtu vydechne ročně do ovzduší kolem 117 milionů tun tohoto plynu. Jenom pro představu: je to kolem jedné desetiny vypouštěných exhalací z naší dopravy. V souvislosti se zpřísňováním limitů Evropské unie pro oxid uhličitý z aut, je uvedená hodnota v každém případě poučná. Rozhodně udivuje, proč někteří radikálové Evropské unie se nyní zaměřují právě na tento plyn. Pro emise aut vztažených na ochranu prostředí jsou mnohem významnější stávající normy EURO, které postupně snižují především oxidy dusíku. Uvedený přístup je mnohem efektivnější z pohledu ekonomiky i ekologie, neboť oxidy dusíku jsou rovněž skleníkovým plynem. Navíc jsou více jak 20násobně reaktivnější, nežli nyní politicky módní sodovkový plyn.

Pouze na okraj, několik ne zcela přesných, ale poučných údajů. Současných 5 miliard lidí vydýchá ročně do atmosféry kolem 59 miliard tun oxidu uhličitého. Podle statistik se vypustí z průmyslových činností ročně kolem 23,5 miliard oxidu uhličitého (dále pak značné množství dalších skleníkových plynů). Velmi obtížně se bude uvádět, jaké množství tohoto plynu vzniká ročně na Zemi exhalacemi z přírodních procesů a kolik se může naopak pohltit. Je to námět pro další objektivnější vědeckou studii. Každý čtenář si může udělat svoje vlastní mínění i úsudek. Rozhodně bude zapotřebí zahrnout do ovlivňování klimatu i samotnou existenci člověka jako takového. Pokud jej ovšem radikální zelení nedonutí povinně nosit plynové masky.

Autor je doktor přírodních věd se zaměřením na životní prostředí