Text Josefa Škvoreckého k tématu dnes nad jiné aktuálnímu. Když si to přečtete, řeknete si: oni by ho dnes vyhnali taky, ale kam? Na Madagaskar?Poznámka redakce...
____________________

Dobrodružství amerického feminismu

Nejhorší, co se může přihodit dobré myšlence, je, když z ní nějaký posedlík a la Lenin udělá základ pro ideologii. Učení o blbých, ale hodných masách, které avantgarda moudrých naučí správně nenávidět (a taky Maul halten und weiter dienen), učiní ze sociálního citu a z něho vycházející snahy o sociální spravedlnost perverzi citu ve společenskou nenávist a pravý opak jakékoli spravedlnosti. Nejnovějším příkladem tohoto procesu, který jsme u nás zažili na vlastní kůži, jsou poslední dobrodružství amerického feminismu.

Z myšlenky ženské rovnoprávnosti ve všech sférách soukromého i veřejného života se zrodila ideologie ženské nadřazenosti, jejíž hlasatelky (a hlasatelé: masochismus postihuje všechna pohlaví) tvoří typický „ předvoj“ feminismu, v nejextrémnější podobě otevřeně lesbický a radikálně protimužský. A protože hlavní rozdíl mezi muži a ženami je v oblasti sexu a orgánů k tomu stvořených (nebo se vyvinuvších, abych neurazil vědecky smýšlející čtenáře/řky), točí se debata na stránkách feministických knih a časopisů kolem téhle nejoblíbenější lidské zábavy. V té debatě se z povyražení stává v nejlepším případě mrzutost, v nejhorším zločin. A jsme zde vlastně dál, než ve staré náboženské ideologii puritanismu, která připouštěla bezhříšnou soulož v řádném manželství. V nové ideologii lesboidního feminismu může být soulož zločin docela dobře i v manželství.

„ Verbální donucování“ , po našem „ ukecávání“

Buďme však konkrétní: mezi nejtěžší zločiny odjakživa - a v písemně formulovaném právu přinejmenším od raného středověku - patřilo znásilnění. Jak z českého slova vyplývá, staří zákonodárci měli na mysli soulož vynucenou na ženě fyzickým násilím, a tedy vykonanou proti její vůli, a trestali ji stejně tvrdě jako vraždu: smrtí a úředně nařízeným zohavením mrtvoly, později, když se časy poněkud humanizovaly, vykleštěním. Z hlediska kriminalistiky a soudního procesu má tohle klasické znásilnění tu výhodu, že na těle a v pohlavních orgánech oběti zanechá stopy - přinejmenším sperma, které je metodami moderního soudního lékařství stejně dobře identifikovatelné jako otisky prstů. Dopadeného násilníka je tedy možno nezvratně usvědčit a věru po zásluze potrestat.Jenže k téhle klasické a přesně definované kategorii připojily radikální feministky dvě kategorie nové, definované se značnou neurčitostí a „dokazatelné“ pouze zvikláním poroty: date rape, neboli „znásilnění na dostaveníčku“ , a aquintance rape, čili „ znásilnění mezi známými“ . Date rape může být klasické znásilnění v případě, že sexuální partner, s nímž partnerka už nějakou dobu souloží, ale ten večer nemá na takové radovánky náladu, použije hrubé síly, prokazatelné modřinami a jinými tělesnými známkami násilí. Jenomže podle nové definice feministické kriminalistiky, nebo spíš podle popisu, dojde ke znásilnění i tehdy, použije- li muž pouze „verbálního nebo psychologického donucování“ (verbal or psychological coercion) a ženy se ani nedotkne, dokud ta neřekne „ Ano“ . Tenhle popis sexuálních hrátek je znám už z nejstarší literatury i ze zcela současné praxe, jenže před příchodem nové sexuální ideologie se tomu říkalo „ svedení“ (seduction) a z hlediska té ideologie to má tu nevýhodu, že iniciativu v onom zajímavém sportu mají ženy stejně často, ne-li častěji než muži: dle feministického dogmatismu tomu tak ale nikdy není a iniciátorem je vždycky muž.

Ani dotek bez notářsky ověřeného souhlasu

Všechny tyhle poznatky platí stejně i pro „znásilnění mezi známými“ , které se od „znásilnění na dostaveníčku“ liší jen tím, že v prvním případě spolu oba postižení souložili už delší dobu, ve druhém si zadováděli poprvé.Klíčový je zde sémantický spor o to, zda partnerčino „ Ne!“ není ve skutečnosti „ Ne…“ , jestli mi rozumíte, což vy asi ano; tedy zda ono proslulé „ Ne…“ neznamená vlastně „ Ano!“ . Američtí a kanadští právníci rozhodli, že „ Ne“ znamená za všech okolností „ Ne!“ , a povinností muže je potom sklapnout paty (vzhledem k dalšímu nikoli kramfleky) a v radovánkách ustat, byť „ Ne“ bylo řečeno odstrojenou partnerkou pod peřinou, již v té chvíli sdílejí oba. Radikálkám však ani tato, nyní zákonem závazná formule nestačí, a tak naše krajanka Zuzana Estrichová píše, že „ pokládat ‚Ano‘ za známku skutečného souhlasu je chyba,“ (is misguided). Souložit za takto složitých okolností znamená, jak píše Norman Podhoretz, „ vyžádat si od partnerky, bez ohledu na předchozí kopulace, pokaždé znova, písemný souhlas opatřený notářsky ověřeným podpisem.“ To není tak za vlasy přitažené, jak se naivním českým čtenářům/řkám může zdát: představuje to totiž jediný hmatatelný důkaz, že nešlo o znásilnění. Oba nové druhy znásilnění mají totiž kriminologicky, a tedy soudně, tu nevýhodu, že na těle „ oběti“ nezanechávají stop a zjištěné sperma je v tomhle případě irelevantní. Rozhodnutí o vině závisí tedy na porotě a konec konců na advokátovi a prokurátorovi: komu se spíš podaří ukecat porotu, aby usoudila, že došlo k „znásilnění na dostaveníčku“ mimo veškerou rozumnou pochybnost (beyond reasonable doubt.)

Raději chodit na pivo

K tomu připočtěme, že nový zákon jednoznačně stanoví, že bylo-li vyřčeno „ Ne“ , vinen je vždycky muž, bez ohledu na okolnosti, za nichž ke zločinu došlo, tedy bez ohledu na to, zda byla partnerka v přiléhavém mini, nebo vůbec bez čehokoliv na těle, kromě vlastní kůže, zda k provinění došlo poté, co zločince pozvala (nebo na jeho pozvání přišla) o půlnoci do hotelového pokoje apod. Nic z toho není ani polehčující okolnost, jak se o tom přesvědčil mistr světa všech vah Mike Tyson, k němuž se takto o půlnoci dostavila černá královna krásy Ameriky (Miss Black America), a pak si to ráno rozmyslela a šla ho prásknout. V tomhle případě měla ovšem důkaz v podobě poněkud poškozených genitálií. Nechci Tysonův zločin zlehčovat, ale aniž jsem gynekolog, řekl bych, že subtilní padesátikilová dívenka sotva může očekávat, že pyj stotřicetikilového obra na jejím přirození nezanechá stop. Koneckonců významná ideoložka dogmatického feminismu Robin Warshawová praví: „Je to jeho penis a jen on nese odpovědnost za to, kam ho strká.“ Ke všem těmhle zločinům, shrnutým do právnické kategorie „sexuální přepadení“ (sexual assault), si připočtěme méně kriminální, ale stejně závažnou kategorii „ sexuálního obtěžování“ (sexual harassment), jíž se nedávno pokusila v televizí přenášeném senátním řízení použít Anita Hillová proti Clarenci Thomasovi, aby mu překazila jmenování do Nejvyššího soudu Spojených států, a vyjde nám, že žít dnes v Severní Americe pohlavně je velice nebezpečné, a to ne pouze kvůli epidemii AIDS.Není proto divu, že u nás v Americe stále víc mladých mužů spíš než na rande chodí na pivo a že neobyčejně rozkvétá z klasické americké literatury známé male bonding (asi „mužské svazky“ : Pym a Dirk Peters u Poea, Ishmael a Queeqeg u Melvilla, Huck a Negr Jim u Twaina atd.). Není divu, že mezi námi děvčaty je čím dál častěji slyšet povzdechnutí: „Čím to, že všichni muži, s nimiž přijdu do styku, jsou buď nemrcouchové (wimps) nebo ženáči nebo hošani?“

Autor: Josef Škvorecký

Je možné mluvit se ženou bez pohlavního obtěžování?

Dobrodružství amerického feminismu (II)

Sexual Harassment Officer, česky úřednice pro otázky pohlavního obtěžování, neměla na naší Torontské univerzitě až dosud příliš mnoho práce, ale jestli je to tím, že profesoři jsou u nás mravní, anebo studentky nemravné, je problém, jímž se zatím žádný výzkum veřejného mínění nezabýval. Důvodem může být i to, že pedagogové se naučili opatrnosti, a kdykoli mají v kanceláři studenta ženského pohlaví (female student - ale můj překlad je patrně anglicismus), nechají dveře na chodbu otevřené. Tím dají šanci svědkům, doufajíce, že dovnitř nahlédne buď student mužského pohlaví, nebo studentka, která má vztek profesorovi kolegyni dosvědčit bezúhonné chování.

Ogling čili okukování

Sem tam se ovšem něco přihodí a jeden případ vybočil dokonce z campusové zásady, že co se doma uvaří, to se doma sní, a dostal se na veřejnost, kde se jej zmocnila televize. Na univerzitě máme krásný krytý plavecký bazén, kam i já chodívám, ale vědom si nebezpečí, dívám se ve vodě vždycky rovnou před sebe a ještě raději pod sebe. Kolega z katedry chemie tak opatrný nebyl a dopustil se přestupku zvaného ogling, neboli česky „okukování“. Věc by v bazénu plném ženských i mužských, z nichž mnozí patří k třetímu pohlaví, byla asi těžce dokazatelná, nebýt zvláštní okukovací techniky, jíž se kolega vybavil. Huknut, jak zde říkají našinci (od to hook, zalasovat, být zalasován), neboli zakoukaný do jedné velmi vodomilné štíhlé posluchačky náboženské vědy, vyzbrojil se potápěčskými brýlemi (goggles), a vždycky když dívka skočila po hlavě do bazénu, následoval ji stejným způsobem. Potom, podoben zamilovanému delfínu, počal ji sem tam zprava i zleva podplouvat a zespoda ji skrze goggly (říkají krajánci) oglovat. Diskutovali jsme o tom v hodině americké literatury devatenáctého století, protože večer před tím vysílala městská televize rozhovor s postiženou, a moje oblíbená posluchačka Wendy (když je u mě v kanceláři, neotevírám dveře) mínila, že kolegyně měla pana profesora plácnout do obličeje (slap his face). Jenže Wendy není feministka, je Irka a bigotní katolička (proto nemusím otevírat dveře). Studentka náboženské vědy se zachovala ideologicky správně a místo facky kolegu práskla u úřednice pro otázky pohlavního obtěžování. Dostal z bazénu na dva roky dištanc.

Poklona, nebo obtěžování

Jiného pána, jenž jedné berní úřednici k daňovému přiznání přiložil psaníčko: „Velice bych stál o seznámení, ať už platonické nebo bližší, ale pokud si to nepřejete, nebudu Vás už obtěžovat“, tato „k smrti vyděšená“ žena pohnala až k federálnímu odvolacímu soudu. Tam usoudili, že obdivovatel oběti obtěžování se sice o námluvy jenom pokoušel, ale přesto mu to spočítali; na základě jaké úvahy, o tom později.Asi nejpěknější případ uvádí Naomi Munsonová, dopisovatelka listu Wall Street Journal. Koncem sedmdesátých let pracovala jako vedoucí oddělení známého týdeníku. Jednoho dne do její kanceláře vpadla mladá kolegyně, oči navrch hlavy a rozhořčená na nejvyšší míru. Stala se prý právě obětí pohlavního obtěžování. Když z ní šéfka vypáčila, který zloduch jí to udělal, velice jí to překvapilo; byl to „sexuálně jeden z nejnepodnikavějších mužů v redakci“. A jak že dívku pohlavně obtěžoval? „Řekl mi,“ pravila redaktorka, „že se mu stýská po starých zlatých časech, kdy byly v módě minisukně, takže člověk měl možnost vidět krásné nohy, jako mám já.“ „To přece není pohlavní obtěžování,“ chlácholila zneuctěnou šéfka, „chtěl ti jenom vyseknout poklonu.“ Když uchlácholená odešla do své kanceláře, šéfka si v duchu řekla. „Ta holka je pitomější, než jsem si myslela. Ona se vážně domnívá, že tohle je pohlavní obtěžování!“Nějakých patnáct let nato, poté co Anita Hillová málem připravila o místo Clarence Thomase, protože ji před dávným časem požádal o rande, slečna Munsonová však názor na inteligenci své někdejší podřízené změnila. „Výbuch rozhořčení nad Thomasovou drzostí mi otevřel oči,“ píše. „Pitomá jsem tentokrát byl já. Moje kolegyně jenom předběhla dobu.“

Úmysl se nepočítá

Zakopaný pes pohlavního obtěžování je v tom, že zločin je definován ještě vágněji než „znásilnění na dostaveníčku“, o němž jsem tu psal nedávno. Komise pro stejnou příležitost v zaměstnání (Equal Employment Opportunity) o něm pojednává v Osmé kapitole Zákona o občanských právech (Civil Rights Act) z roku 1964. Tam rozeznává dvě kategorie: „obtěžování quid pro quo“, při němž provinilec slibuje zaměstnání nebo povýšení výměnou za pohlavní styk; a obtěžování prostředím“ (environmental harassment), kde nevítané sexuální chování „nerozumně narušuje“ pracovní prostředí, anebo vytváří „zastrašující, nepřátelské nebo urážlivé“ podmínky v práci.Pán chválící krásné nohy kolegyně se jasně nedopustil obtěžování quid pro quo, ale buď „nerozumně narušil“ prostředí redakce (dívka v rozčilení opustila vlastní psací stůl), anebo se lichometnou zmínkou o nohách dopustil „urážky“.Podle profesorky MacKinnonové, jíž se připisuje autorství právního pojmu „pohlavní obtěžování“, je u tohoto zločinu před soudem přípustné „toliko hledisko oběti; úmysl, s nímž se pachatel činu dopustil, je irelevantní a nesmí se brát v úvahu při rozhodování, zda došlo, nebo nedošlo k nerozumnému narušení pracovního prostředí“. „Sexuálně nejnepodnikavější muž“ z redakce slečny Munsonové to myslel dobře, ale podobně jako v případě poplatníka zamilovaného do berní úřednice, bylo mu to houby platné, neboť dívka pochvalu svých nohou vzala jako urážku.

Škodlivý standard krásy a elegance

Ale proč urážku? Tady je nutno proniknout do složitostí neofeministického světového názoru. Dle této kategorie laudator noh dívku vlastně obvinil z lookismu, což by se snad dalo přeložit jako „vypadání“, a tím se dopustil urážky, protože lookismus je politicky nesprávná úchylka popsaná v oficiálním manuálu Smith College, jedné z nejstarších dívčích kolejí ve Spojených státech. Přečin „vypadání“ definuje příručka jako „názor, že cenu člověka naznačuje to, jak vypadá; vytváření standardu krásy a elegance; útlak stereotypizováním a generalizací jak těch, kdo tomu standardu vyhovují, tak těch, kdo mu nevyhovují“. Přeloženo do hovorového jazyka to asi znamená, že dívky nemají moc pečovat o to, aby vypadaly k světu, protože tím vytvářejí měřítka, jež komplikují život jak luketám (od to look - vypadat), jež musejí příliš mnoho času a peněz věnovat tomu, aby si standard udržely, tak neluketám, které jej nedosáhnou, byť se rozkrájely. Pokud mohu soudit z vlastní zkušenosti, ustanovení manuálu se na Smith College moc neujala. Učil jsem ve školním roce 1984–85 na vedlejší Amherst College a často jsem na Smith College z pedagogických důvodů docházet. Studentky k světu vypadaly: všechny byly buď krásné, nebo aspoň elegantní.

Otěhotněly jen vojínky

Z uvedených příkladů by se mohlo zdát, že ideoložky amerického feminismu prezentují ženské značně viktoriánsky. Za časů té mravné (a dost alkoholické) britské královny skutečně patřilo k dobrému tónu se rdít, případně i omdlívat, zmínil-li se pán o dámině kotníčku. Jenže tytéž filozofky se současně domáhají například toho, aby v armádě, kde ženské tradičně působily v týlových službách, nikoli u zbraní na frontě, byly k těmto zbraním a do předních linií připuštěny. Jinak prý jde o jasnou „diskriminaci v zaměstnání“. Aby po ničem takovém nebylo ani vidu, ani slechu, dožadovaly se - a nedávno dosáhly - ideoložky toho, že v poli budou spát vojínky s vojíny ve společných stanech, a ani latríny a umývárny nebudou ženy nikterak diskriminovat. Prakticky se to poprvé provedlo v nedávné válce v Perském zálivu, kde vojínky s vojíny tak skutečně spaly; otěhotněly však neočekávaně pouze vojínky, a to v počtu percentuálně mnohem vyšším, než to v americké armádě bylo obvyklé před zavedením bitevního unisexu.

Válka není olympiáda

Ideologicky správný je dnes v americkém feminismu názor, že mezi pohlavími není žádný rozdíl, že fakt mužské společenské dominace vznikl historicky a není dán fyzillogií a psychologií. Dokazuje se to na jediném, navíc dávno vyvráceném příkladu kmene lovců lebek Čambuli, kde prý se tradiční mužské vlastnosti, například rvavost, pokládaly za vlastnosti typicky ženské, a naopak třeba něha za vlastnost převážně mužskou - což, když tak o tom přemýšlím, je třeba i pravda. V armádě musely však filozofky feminismu vyřešit situaci vzniklou, když se k nediskriminovanému pěchotnímu výcviku hlásily první uchazečky. Ukázalo se, že na překážkové dráze se nejlepší výkony vojínek rovnaly výkonům vojínů klasifikovaným nizoučkou známkou „C“, tedy naší trojkou. Poradní obranná komise pro ženy ve vojenské službě (Defense Advisory Comittee on Women in the Services) objevila, že pohlavně neutrální výkonnostní normy diskriminují vojínky, a ty u zkoušek z fyzické zdatnosti proto propadají. Na nátlak komise Pentagon zavedl „pohlavní normování“ (gender norming) a požadované výkony přizpůsobil ženským možnostem. Tím vyjádřil ideologicky nesprávný, nicméně empirický poznatek, že v průměru jsou ženské fyzicky slabší než muži, ale v tomhle případě šla ideologie stranou.“Pohlavní normování“ je tedy něco jako ženské a mužské disciplíny na olympiádě, kde atletky například vrhají lehčí koulí než atleti, a ženské vzpěračství tam zatím ani nezavedli. Jenomže v Perském zálivu se ukázalo, že válka není olympiáda. „V boji jsou vojáci plně závislí jeden na druhém; jejich životy závisí na síle, výdrži (stamina) a rychlosti všech příslušníků jednotky,“ říká Elaine Donnellyová, výkonná ředitelka „Sdružení pro vojenskou připravenost“ (Coalition for Military Readiness). „V brutálním prostředí bitvy ženy nemají stejnou vyhlídku na přežití, ani na to, že pomohou přežít svým druhům ve zbrani.“Ideologicky je to patrně nesprávný závěr neosvícené ženy. Nebožtík pan prezident Novotný by jí asi řekl, že nemá poklonkovat před fakty. Jak na to reagoval mluvčí hnutí, nevím.

Autor: Josef Škvorecký

Je možné mluvit a psát správně bez diskriminace?

Dobrodružství amerického feminismu (III)

Před několika lety šokovala slavná kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová posluchače na konferenci PEN klubu v Montrealu projevem, který tam pronesla anglicky. Snad je spíš na místě jenom říct, že „způsobila oživení v sále“ - tu frázi miluju, protože nepřímo říká, že projevy jsou většinou umrtvující otrava.Řeč paní Atwoodové, hned na začátku, otrava nebyla. Spustila asi takhle: The writer is about to start work on a new novel. She has to decide… Jazyky jsou velice různé, a nejde všechno přeložit tak, aby čtenář rázem pochopil, proč projev mazané Atwoodové způsobil „oživení v sále“. Přesto se pokusme: „Spisovatel se chystá psát nový román. Musí se rozhodnout…“ Nic moc oživujícího, ale to proto, že čeština může podmět zamlčet, kdežto angličtina nikoliv: druhá věta autorčina projevu nemusí proto v českém překladu začínat: „On se musí rozhodnout…“ Kdyby řekněme Lenka Procházková chtěla podobně namíchnout shromáždění spisovatelů v Praze, začala by „spisovatel se chystá napsat nový román“ a potom by pokračovala, „aby se jí kniha povedla…“, pomysleli by si přítomní, že se v prvním slově projevu přeřekla a že mluví pouze o spisovatelkách. Kdyby z tribuny zahřímal Vaculík „spisovatel má právo…“, bralo by se to, že hájí zájmy spisovatelů bez rozdílu pohlaví.Angličtina totiž od slova writer nemá ženský tvar; je to výraz generický, zahrnující obě pohlaví. Jenže v ní zároveň panuje úzus, že zájmeno nahrazující v další promluvě substantivum writer je vždycky he, tedy „on“, a nikdy she, čili „ona“. Zvyklost jasně lingvisticky nadřazuje muže nad ženy a byla trnem v oku feministkám už od šedesátých let, kdy se v Americe začaly hlásit o slovo. Zájmeno she, které proti všem pravidlům použila Atwoodová, zafungovalo tedy jako epatez l’homme: protest proti upozaďování ženy jazykem.

Člověk, nebo muž, stále on

Na samém počátku Spojených států stojí jazykový malér: We hold these truths to be self-evident, that all men are created equal… Samozřejmě, substantivum men je zde míněno genericky, tedy „Všichni lidé - nikoliv všichni muži - jsou stvořeni sobě rovni.“ Jenomže generické konotace slova man se z moderní angličtiny, zdá se feministkám, dosti vytratily. Nebylo tomu tak vždycky. Okolo roku 1000 po Kristu píše třeba anglosaský učenec Aelfric: His mother was a Christian named Elen, a very full-of-faith man, and extremely pious. Přeloženo do češtiny, zní to krotce: „Jeho matka byla křesťanka jménem Elen, člověk velice plný víry a nesmírně zbožná.“ Uchu moderního uživatele angličtiny jako rodného jazyka zní však věta His mother was… a very full-of-faith man kuriózně, skoro s názvukem nějaké anomálie (Byla ta dáma snad hermafrodit? Transvestita?), a pokud není historicky vzdělán, patrně ho zmate. (Vidíte? HO zmate. Čtenářky snad nezmate?) Ještě v roce 1325 se jedna kniha zmiňuje o manželském páru jako o right rich men, česky opět krotce „o bohatých lidech“, a dokonce v kázání z roku 1657 se sděluje: The Lord had but on pair of men in Paradise. Nemyslí se tím, že v Ráji byli dva hošani.Jak pociťovali slovo man autoři Prohlášení nezávislosti, neodvažuju se odhadnout; natolik nejsem lingvisticky cvičen. Současné feministky je však pociťují jako slovo de facto vylučující z rovnosti všech lidí ženy. A snášejí pro to, a vůbec pro mužsky dominantní charakter angličtiny, spousty důkazů, z nichž mnohé platí úplně stejně pro naši mateřštinu a pro naši společnost.Vezměme si třeba tradici, která už člověku ani nepřijde (anebo donedávna nepřišla) jako něco divného: když se dívka vdá, přijme mužovo příjmení. U nás to sice už není povinné, ani ve Spojených státech (kromě Havaje), ale většinou se to dělá. A feministky dovozují, že rodinné jméno dává tím muži jistou „nesmrtelnost“, neboť se dědí z otce na syna, kdežto ztráta dívčího jména při vdavkách signalizuje ženinu „smrtelnost“. Naznačuje taky, byť se to obvykle neříká nahlas, že žena jako by muži patřila, byla tak trochu jeho majetkem. Česká ženská příjmení, dráždivě sexualizovaná koncovkou „-ová“, již Američanky postrádají, nejsou ovšem z hlediska feministické lingvistiky rovněž nic pěkného. Nováková prostě „patří“ Novákovi, což si uvědomil už Jan Neruda a na základě toho napsal fejeton o utopistickém snu. V něm se mu Praha zjevila jako město záhadně poruštěné: vývěsní štíty obchodů ohlašovaly majitele jako: Josef Nováčin, Petr Sedláčin apod. V budoucnosti snu došlo totiž v Čechách k nové Dívčí válce, jenže tentokrát ženské vyhrály.

Evelyn versus Evelyn

Vrchol ženského jmenného područí, dnes už sice opuštěný, nicméně pořád existující, je úzus, že vdaná žena nejenže ztratí své původní příjmení při svatbě, ale na pozvánkách na svatbu své dcery a na podobných dokumentech ztrácí i jméno křestní. A tak čteme: Mrs.William Brown requests the pleasure of your company…, což v českém překladu opět zbezzubí: „Paní William Brownová se těší na vaši společnost…“ Ono to vlastně česky ani nejde tak říct. Snad: „Paní pana Williama Browna…“?Angličtina je vůbec plná předsudků proti ženským. Kdo třeba dnes ví, že křestní jméno paní velvyslankyně Templové, „Shirley“, se po několik století užívalo jako křestní jméno téměř výhradně pro chlapce, dokud to nepokazila Charlotte Bronteová románem o dívce nazvaným Shirley. Román měl velký úspěch, ale taky divný následek. Původně mužské křestní jméno pro mužské ucho nepříjemně zženštil, takže od té doby jsou Shirlejky výhradně holčičky. „Jakmile jméno, nebo vůbec jakékoliv slovo, začne asociovat ženskou,“ píší lingvistky Casey Millerová a Kate Swiftová, „jenom zřídkakdy se považuje za vhodné pro chlapce.“ V nedávné době se toho odvážili například rodiče spisovatele Evelyna Waugha, který měl později ještě tu smůlu, že se oženil s dívkou jménem Evelyn. Protože angličtina nemá koncovku „-ová“, museli se manželé na dopisy podepisovat She-Evelyn nebo He-Evelyn.Jiným diskriminačním prostředkem anglického (ale i českého) jazyka jsou zdvořilostní označení osob. Muž je vždycky Mr. (pan), žena je buď Miss (slečna), nebo Mrs. (paní), přičemž Miss, jak s geniální jedovatostí sobě vlastní napsal Ambrose Bierce v Ďáblově slovníku (The Devil’s Dictionary), je „titul, jímž značkujeme (brand, sloveso užívané na rančích pro značkování krav) neprovdané ženy, abychom naznačili, že jsou na trhu k mání.“ V tomto ohledu ovšem americké feministky zaznamenaly totální vítězství. Označení Ms. (vyslovované „miz“ na rozdíl od „mis“) se vžilo a znamená prostě ženu, aniž prozrazuje, jaký je její status na snubním trhu.

Ani ona, ani on, ale „ko“

Horší je, jak to zařídit, aby osobní zájmena, jimiž angličtina tak hýří, nevyjevovala mužskou dominanci. A writer is about to start work on a novel. HE must decide…Dnes obvyklé řešení: kdykoli zakopnem o zájmeno, namísto mužsky dominantního he, užijeme he or she, nebo při obzvláštní uvědomělosti she or he, anebo konečně he/she, případně she/he: The writer is about to start working on a novel. HE/SHE must decide… I feministky uznávají, že je to rušivě těžkopádné, zejména v krásné próze nebo v poezii, a tak přišly na dvě jiná řešení. První je založeno na myšlence nápravy historické křivdy a navrhuje, aby se he prostě všude nahradilo she: muži si osobní zájmena už nějakých tisíc let uzurpovali pro sebe; je jenom spravedlivé, když nyní totéž udělají ženy.Dnes se ovšem, i v Americe, ví, že nahradit jednu křivdu jinou není zrovna dobré řešení, a tak feministky navrhují zavést nějaký neutrální neologismus, který by obě zájmena nahradil. Mary Orovanová prosazuje slovo co (vyslov „ko“), odvozené prý z indoevropského kořene „ko“, jenž byl předchůdcem jak he, tak she. V její úpravě by tedy věta Margarety Atwoodové zněla: The writer is about to start working on a novel. CO must decide… Znepohlavnění se prý už ujalo v několika kolektivně žijících komunitách ve Virginii a v Missouri, a rovněž je zavedl časopis Communities, který propaguje utopické kolonie. Neodvažuju se odhadnout, jaké má „ko“ vyhlídky, že nahradí příjemně kočičí she; soudě dle osudů různých umělých jazyků (a utopických kolonií: viz Hawthornovu Blithesdaleskou romanci) asi ne moc velké. Problém - i jiné problémy mužské dominance v jazyce - se mi jeví jako v dohledné budoucnosti neřešitelný. Experimentálně něco podobného zkusil časopis Tennesseeské univerzity Daily Beacon, kde místo he/she zavedli „ter“, ale po třech měsících to vzdali, neboť studentům většinou nedošlo, že to není tisková chyba.

Bůh je černoška

Většina anglických substantiv označujících povolání má dnes pouze mužské tvary a tím se značně liší od češtiny. „Lékař, spisovatel, učitel, zámečník“ mají zcela přirozeně znějící ženské ekvivalenty „lékařka, spisovatelka, učitelka, zámečnice“. Starší angličtina nebyla tak mužsky kožená. Ještě začátkem devatenáctého století, a tím spíš ve stoletích předcházejících, se od téměř každého substantiva dal utvořit ženský tvar koncovkou „-ess“. Tedy šlo psát „writress, doctress, teachress“ apod. Většina takových slov se však z jazyka vytratila, zůstala jich jen hrstka waitress (číšnice), actress (herečka). Feministky však stejně proti koncovce „-ess“ protestují. „Smysl slov jako authoress,“ píší Millerová a Swiftová, „není v tom, že osobu identifikují jako ženu, ale že naznačují deviaci od vědomě nebo podvědomě přijímaného standardu.“ Tedy koncovka „-ess“ jenom jiným způsobem vyjadřuje, že jde o tvora, jenž je pouze odvozeninou muže; o opresivní dědictví, které ženy nesou už od té doby, kdy Adamovi začalo být v ráji smutno, a tak mu Pán Bůh z jeho vlastního žebra vyrobil na hraní Evu.O tom a o mnohém jiném by šla napsat celá kniha a mnoho takových knih už taky napsaly. (Vidíte? Báječná výhoda českého ypsilonu!) Předmětem útoku se stal dokonce i sexismus Bible, kde se mluví o Bohu jako o Otci, ale Bůh-Matka tam chybí. Černoši zase protestují, že Bůh je tradičně zobrazován jako běloch. Spojením obou radikálních proudů z toho vznikla teologická anekdota o člověku, který se vrátí z nebe na zem, a když se ho zeptají, jestli viděl Pána Boha a jak vypadá, odpoví: „Viděl jsem ji a je to černoška.“

Autor: Josef Škvorecký, nalezeno na webu