"To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc," říkali soudruzi.

Na jaře 1959 jsme dostávali na fakultě umístěnky – to byly příkazy, kam máme po absolvování nastoupit. Po dohodě se šéfredaktorem Mladé fronty Ivo Kalvínským jsem umístěnku odmítl – slíbil, že mě zaměstná jako redaktora a formality vyřídí.

Netušil jsem, že přijetí do redakce Mladé fronty byl složitý proces. To jsem zjistil, až když nám koncem roku 1989 – po kolapsu komunistického režimu – rozdali naše kádrové spisy. Tam jsem ke svému údivu našel hodnocení mé maličkosti od svých spolužáků z jedenáctiletky a vysoké školy.

Tajemnice redakce Libuše Skálová zajela kvůli mně do Janovic a Klatov. Rozhodující byl posudek národního výboru: "Rodiče jmenovaného nejsou zapojeni do veřejného života mimo matky, která je sice členkou výboru žen při MNV, ale v této práci se nijak neprojevuje. Otec jmenovaného vlastnil obchod asi do roku 1949. Po jeho předání družstevnímu sektoru tam zůstal jako vedoucí prodejny. V této funkci plní své povinnosti dobře. Jmenovaný sám (Karel mladší) pracoval určitou dobu (1953) vcelku s úspěchem jako funkcionář ČSM."

Tajemník MNV Kobza Skálové řekl, že moji rodiče "patřili k lepším rodinám v Janovicích". Nyní jim nelze nic vytýkat, protože "pokud jsou v obci nějaké akce, zúčastňují se jich, veřejně však nijak činní nejsou".

Do redakce Mladé fronty jsem nastoupil 1. července 1959.

Ve skrytu duše jsem doufal, že skončím v oddělení kultury. Dopadlo to jinak. Šéfredaktor Ivo Kalvínský mi řekl, že jediné volné místo je v oddělení propagandy, kde bych měl psát o vědě. A to byla věc, o kterou jsem se dosud vůbec nezajímal.

Dostal jsem na starost tiskovou stranu o vědě, která vycházela každou neděli. Místo kolegyně, která odcházela na mateřskou dovolenou. Začínal jsem psát o něčem, o čem jsem neměl ani ponětí.

Stránka o vědě byla v pražských novinách výjimkou. Jak jsem se později dopídil, vznikla v zimě 1957–1958 jako potřeba vysvětlovat podrobnosti o prvních sovětských umělých družicích Země. Myslím, že kdyby první družice odstartovala z amerického kosmodromu, mluvilo by se o "imperialistickém dobývání vesmíru" a nepřikládala se tomu žádná pozornost. Start Sputniku 1 tedy neprobudil jenom Američany z letargie a přinutil je, aby věnovali kosmonautice, vědě a vzdělávání zvýšenou pozornost, ale podnítil zrod popularizace vědy u nás a nejspíš i v Sovětském svazu. Tenhle obrovský vědecký a technický úspěch začal sovětský vůdce Nikita Chruščov prodávat jako výdobytek socialismu. Přinesl užitek několika generacím českých vědců, protože věda najednou politicky povyrostla, a i já jsem se na téhle vlně svezl.

Ovšem hlavní těžiště šíření komunistické ideologie a lží se odehrávalo jinde – na stránkách domácího a zahraničního zpravodajství, často ve sportu. Vědu ze stranických byrokratů málokdo četl, považovali ji za něco vedlejšího – stejně jako v životě.

Asi za dva měsíce si mě zavolal šéfredaktor znovu: "Kosmonautika začíná mít stále větší význam. Měl by ses jí věnovat do hloubky – podobně jako Standa Bártl polárním krajům." Přikývl jsem, co jsem taky mohl dělat. Na podzim jsem měl jít na dva roky na vojnu a doufal jsem, že až se vrátím, situace se změní.

V říjnu přišla zpráva, že Jaroslav Heyrovský dostane Nobelovu cenu za vynález polarografie. První Čech! Chystala se velká sláva.

Na tiskovém oddělení ČSAV na Národní třídě, kde vládli Miroslav Smetana a dr. Ladislav Khás, redaktor předválečných Lidových novin, manžel legendární automobilové závodnice Elišky Junkové, bylo rušno. Mirek rychle vyrobil základní informace jak o Nobelově ceně, tak o Heyrovském. A potom tam přitáhl docenta Jiřího Korytu, který se nám, neznalým novinářům, pokoušel vysvětlit podstatu polarografie. Také jsme navštívili akademika Heyrovského v ústavu, který sídlil na Malé Straně nad americkým velvyslanectvím. Byl to vetchý staroušek, který se ve chvílích, kdy mluvil o své milované polarografii, rozzářil.

Tenhle příběh jsem vykládal při besedách na všech školách. Vyprávěl jsem o tom, že z rozkazu šéfredaktora jsem se dostal k oboru, který mne vůbec nezajímal, ale který se nakonec stal mým koníčkem a celoživotním posláním. Poučení pro mládež: I rozkaz, který se vám zpočátku nezamlouvá, vám nakonec může změnit životní dráhu a udělá vás šťastným.

Pokračování příště

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz