Pražská záchranka veřejně kritizovala ministerstvo zdravotnictví v souvislosti s nedostatkem míst v pražských porodnicích. Televizní diváci si mohli poslechnout nahrávky rozmluv dispečinku s příjmovými ambulancemi; cosi ve stylu: „Potřebovali bychom pro rodičku lůžko.“ – „My ho nemáme.“ – „To je nám líto.“ – „Nám taky.“

Tiskový mluvčí ministerstva kritiku svého úřadu odmítnul jako kompetenčně nepříslušnou. Záchranka, jak se říká, plakala vydatně, ale na špatném hrobě.

Aféra rychle vyšuměla (zábava na jeden televečer), jsouc převrstvena třeba rušením traumacenter. Jenže jaké je z ní vlastně poučení? Měl by občan podpořit lidumilně statečnou záchranku proti zlotřile arogantnímu ministerstvu? Nebo naopak otloukané ministerstvo proti zlotřile pomlouvačné, poklesle se zviditelňující záchrance?

Občan by si měl především ujasnit, kdo má či by měl mít jaké kompetence v našem zdravotnictví. Koho činit zač zodpovědným, na koho se obracet, na koho občansky tlačit. Míra této ujasněnosti mnohdy rozhoduje, zda půjde o impotentní „nadávání na poměry“, o zneužití neznalých lidí k politickým či osobním manipulacím, nebo o úporné občanské vymáhání žádoucí změny.

Máme v zásadě dvě možnosti. První je tak či tak centralizované zdravotnictví a především centralizované „vertikální“ myšlení. Je třeba se dovolávat toho „tam nahoře“, který může všechno, a tedy také za všechno. V tom případě správně hrrr na ministerstvo a – „vydej direktivu“.

Druhou možností je decentralizované uspořádání, horizontální myšlení, souhra a rozdělené kompetence několika institucí.

Nemám-li kde rodit, být operován, stonat, umřít – obracím se jako obyvatel na svůj magistrát, svého zdravotního radu, svého hejtmana či primátora. A jako pojištěnec na svou zdravotní pojišťovnu – jak to, že vaše smluvní (pro mne nasmlouvaná) zařízení mě odmítají?

U fakultních nemocnic, přímo řízených ministerstvem, je situace poněkud komplikovanější, ale nic se tím nemění na situaci, že základní zodpovědnost nesou/ měly by nést pojišťovny a regiony (s výjimkou nadregionálních center pro nadregionální specializované služby, k nimž běžné porody jistě nepatří).

Z hlediska provozního je třeba očekávat a vyžadovat zásadní přínos ředitelů nemocnic a primářů/ přednostů oddělení. Kolik z nich důrazně apelovalo na pojišťovny a krajské úřady, že nejsou schopni zajistit očekavatelný či dokonce pacienty vymáhaný objem potřebné porodnické péče?

A základním článkem je sloužící personál – lékaři a sestry. Oni rozhodnou, zda sanitka smí, nebo nesmí přistát u jejich dveří, respektive složit pacienta. Mnohdy je opravdu příjem nemožný – to v případě specializovaných úzkoprofilových lůžek s ventilátorem na ARO či JIP.

Jindy jde o „pouhou“ nepříjemnost – o stavění rezervních lůžek, o „práci navíc“, o otrávenost kolegů, že jim zase ten sloužící „hňup“ přeplnil oddělení a zkomplikoval jim život, o nevyslovené, leč dobře tušené přání vedení „nezavalujte nás banalitami a ať si ten nápor řeší jinde´“.

I v deglorifikační knize „Dům páně“, demytizující činnost zdravotnických zařízení, se dělili příjmoví lékaři na oceňované „skály“ a opovrhované, vyhazovem ohrožené „měkkoty“. Skály nepustily nadbytečné či jinak nechtěné „pacochy“ přes práh, zatímco měkkotové přeplňovali a zaplevelovali oddělení.

To však není problém pro ministerstvo, ale pro stavovský orgán, tedy pro lékařskou komoru. I s tou by měla záchranka řešit neochotu nemocnic přijímat někdy některé pacienty.

A odborná i občanská diskuse by měla utvrzovat sloužící lékaře, že ono pověstné „salus aegroti suprema lex“ – zájem nemocného budiž nejvyšším příkazem – se týká i jeho převážení od brány ku bráně, ale přijetí i za cenu provozních zátěží a osobních nepříjemností.

A jinak: nic nového pod sluncem, neuvěřitelný evergreen. Naše společnost není šedesát let schopna zvládnout poválečný populační boom. Pro naši generaci nebyla místa ve školách (byly přeplněné třídy), nebyly byty po svatbě, ženy naší generace neměly v 70. letech kde rodit (z Prahy je vozili do Berouna, Kladna, Benešova, ba do Příbrami), pak pro takto narozené děti nebyly jesle, školky, znovu školy (odpolední vyučování) a nyní znovu – když dospěly – ani místa v porodnicích (ještě že se hnul trh s byty). A blížící se finále? Nebude na důchody, nebudou místa v chorobincích, starobincích a možná ani v krematoriích (asi odpolední směny jako na těch školách). Pozoruhodná indolence naší mocenské elity neotřesitelná ani změnou režimu, natož střídáním vlád.

Především o tom jsou problémy pražské záchranky.