18.2.2020 | Svátek má Gizela


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 543

21.1.2020

Nedávno jsem popřál známé k narozeninám. Vím, že se to sluší, a je to dáma mé osobě blízká. Ale otázka nastane, když chcete popřát nějak osobně, ne pouze „vše nejlepší, hodně zdraví a štěstí“. Ale jak se říká: Na Titaniku bylo zdravých spousta, ale neměli štěstí. Jak popřát dámě, která je staršího data výroby?

Představte si, že se v pubertě stanete krasavicí nesmírnou. Kluci se vámi otáčejí se znaleckým „ty jo“. Nesete se ulicí a svět je celý prosluněný. Jsou takové, které se zabývají jen a pouze svým vzhledem. Chudí chlapci, byť třeba velice inteligentní, se dostanou mimo hranice rozpoznání. Nad kolegyněmi v práci, kterým nebylo od pánaboha dáno, ohrnují nos, vlastně je ani nevnímají.

Jenže léta přibývají a obdivovatelé ubývají. Ty, které se nezabývaly jen svým vzhledem, si to uvědomují, a protože v té hlavě i něco mají, krom péče o svůj exteriér, dokáží stárnout s grácií. Jak říká staré přísloví: Být mladý a krásný je hříčka přírody, ale být starý a krásný, to je umění.

Když jsem tak přemýšlel, co bych té dámě popřál, trochu jsem zavzpomínal. Mám dojem, že jsem se nikdy zbytečně nezabýval tím, jak vypadám. Vlastně ano, kdysi jsem si koupil v Klubu mladých v Havířské ulici světle modrou košili s vysokým límcem. Takové se nosily v Anglii koncem šedesátých let. Obchod (dnes neexistující) v Havířské ulici prodával občas i zajímavou konfekci tvořenou v malých sériích spotřebními družstvy. Když měl člověk kliku, nebo známé, koupil tam i věci, které vybočily z šedé a nezajímavé konfekce. Jak říkávala má teta, když viděla mé úděsné kalhoty s vytahanými koleny po týdnu nošení: „No jo, ópé Prostějov!“ Na vysvětlenou, to byla firma, která dodávala na náš trh kalhoty šíleného střihu, se zadkem prověšeným u kolen, proto hanlivé ópé. Jinak se ten šílený podnik jmenoval OZ Prostějov. Jednou mi Zuzana řekla: „A to sis nekupoval džíny v Tuzexu?“ Ne, nikdy! Jednak jsem neměl bony, což byla jakási zvláštní měna pro ty, co měli valuty, které si vyměnili v bance za „tuzexové poukázky“, nebo se daly koupit od veksláků před Tuzexem. To jsem v životě neudělal, nikdy jsem se k tomu nesnížil. Za to mně ty džíny nestály a bylo mi celkem fuk, co si o mně krasavice myslí.

Všechny výrobky koupené v Klubu mladých vynikaly špatnými materiály. Pamatuji si, jak jsem poprosil tetu, jestli by mi nemohla vyžehlit onu nádhernou košili, o které dívka mého srdce neprozřetelně řekla, že mi sluší. A teta žehlila a nadávala: „Proboha, z čeho to šijou, to se vůbec nedá vyžehlit!“ Košile byla popsána anglicky, takže byla asi původně určená na vývoz, ale kvalita byla taková, že tady zůstala. „Na, tady to máš, líp to fakt nejde.“ Když teta s mojí maminkou odjely do „božské“ NDR (Východní Německo), rozhodly se, že mně a Todorovi koupí oblečení. Záleželo, v které fázi nákupního zájezdu navštívily Kaufhof. Bylo-li to před návštěvou Kafee, občas přivezly i něco, co se dalo přinejhorším i obléci, ale bylo-li to po návštěvě Kafee, bylo to jedině tak do tomboly. Jednou mi máma koupila hnědé kalhoty z nějaké umělotiny (inu, NDR). Kalhoty byly celkem dobré, ale nesměly zvlhnout. Pak vydával umělý materiál nesnesitelný puch. Někde asi udělali soudruzi z NDR chybu! Todor je měl také. A tak když jsme šli někam na mejdan a cestou jsme zmokli, bylo to, jako když se dvě hovna vedou za ruce. Když bylo sucho, říkali nám Bratranci Alanovi podle Sester Alanových, pěvecké skupině. Jednou, když nám rum vyhnal zdravý rozum z hlavy, jsme se rozhodli, že kalhoty spálíme na zahradě při mejdanu. „Ty vole, to snad soudruzi v NDR dělali pro hasiče, voni ani nechtějí hořet!“ Todor „přidal plyn“, to znamená, že špricnul do ohně trochu benzinu z jeho plastového urychlovače. Kalhoty se pouze seškvařily a smrděly. Ti, kteří ještě neměli choré čivy, nám nadávali, že jsme kreténi, kdo to má čuchat. Nakonec ten škvarek někdo z ohně vytáhl a proces výroby plastových škvarků udupal.

Takhle to tedy bylo s mojí péčí o vzhled. Nikdy jsem vzhledem neoslňoval. Já musel oslňovat šarmem a vtipem. To je daleko těžší. Ale na druhou stranu mi stárnutí nečiní potíže. Krom těch tělesných, jako že mě bolí záda, mám přiskříplé nervy a bolí mě nesnesitelně nohy od kolen dolů. Někdy je nemůžu ohnout v koleni. Oproti bolesti fyzické nemám bolest duševní, naštěstí. Stárnoucí krasavice, která není schopná se srovnat s tím, že před ní už muži napadají na zadek (leda by bylo náledí), to má těžké. Většinou za to může celý ten nespravedlivý svět kolem. Nepřipustí si, že i stárnout se dá s grácií. A tak se mé drahé přítelkyně nezabývejte příliš exteriérem a pilujte spíš interiér!

*****************************

Řehoř Samsa 5

Fotografie z mých leteckých cest jsou na výstavě v knihkupectví Řehoře Samsy v pasáži U Nováků ve Vodičkově ulici. Není to jen knihkupectví, ale i intelektuální enkláva s výborným vínem. Výstava tam bude celý leden. (Foto: Jiří Wagner)

Řehoř Samsa 2
Řehoř Samsa
Řehoř Samsa 4
Řehoř Samsa 3

 .








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.