Asi každý, kdo někdy něco napsal, nebo se snažil napsat, potvrdí, že nejhorší je začátek. Sedíte před prázdným papírem, obrazně řečeno, dnes už papír nahradila obrazovka počítače. A jak začít? Někdy mě něco naštve a to se to pak píše, jejda! Ale sedím ve svém francouzském domečku, venku je silně nevlídno, jak říká můj kamarád, až kořaleční. Ale já nemohu pozřít, protože, co kdyby se letadlo pokazilo a já musel na letiště. Není dobré, aby se mechanik motal kolem letadla a předváděl na mokrém betonu piruety.

To jsem zažil naposledy se společností Ariana Afghan. Když létali do Prahy s DC 10, posádka se doslova vypotácela z kokpitu a po schodech z letadla šli jako já, když mě vezmou záda. Zažil jsem, jak si mechanik, místo aby dolil olej do motoru číslo dvě, ustlal na ploše ruzyňského letiště. Jedinou omluvou je, že dvojka je v kořenu kýlové plochy, a je tudíž velmi vysoko a přístup k otvoru pro doplnění oleje je velmi špatně přístupný a je-li v krvi nějaké to promile alkoholu, je to velmi riskantní podnik. Nakonec jsme olej dolili s kolegou Rohlou, protože nám bylo toho krásného letadla líto a ti bašibozukové by klidně letěli i s minimálním množstvím oleje.

Konec toho letadla byl zajímavý: po startu z Kábulu se do letadla trefili jiní idioti raketou. Odnesl to křídelní motor a kus křídla. Motor vyměnili a křídlo opravili Jugoslávci. Společnost neměla na zaplacení opravy, tak své jediné moderní letadlo prodali British Airways za symbolickou jednu libru. A ti také museli zaplatit všechny dluhy Ariany. Následná generální oprava v Anglii přišla na ohromné peníze, a tak nejlevnější letadlo ve flotě BA se stalo nejdražším. Ariana dokázala letadlo za čtyři roky zrychtovat jak svině pytel a i když c-check trval skoro rok, British používala DC 10 G-MULL jen do roku 1988 a pak ji prodala do USA, kde byla přestavěna na nákladní a dnes chátrá na letišti v Peru.

Udělal jsem si spoustu fotek této mašiny, když ještě létala pravidelně do Prahy. No, ono slovo pravidelně je silně nadnesené. O tom, kdy letadlo přiletí, jsme měli jen nejasné informace. Většinou souhlasil den, čas nikdy. To byl jen informativní údaj. Když společnost na začátku let osmdesátých přiletěla do Prahy, měla ohromné plány. Faktem je, že vybudovali na Ruzyni sklad, koupili do Prahy první high loader, aby se daly vykládat a nakládat kontejnery. To do té doby v Praze nebylo. Navezli do Prahy hevery a nářadí na výměnu kol, přivezli i náhradní kola a oj na tahání letadla. Když letadlo za pět let prodali, všechno včetně náhradních dílů v Praze nechali, V tomto bodě byli velkorysí. Společnost měla vůbec velmi specifický vztah k tomuto letadlu. Pro Arianu je zakoupil PanAm, posádky měly uniformy PanAmu, písmo názvu společnosti bylo z panamáckého fontu. PanAm zkrachoval, Ariana si letadlo nechala, aniž by zaplatila jediný cent.

Jednou při poletové prohlídce jsem našel utržený běhoun kola hlavního podvozku. Šel jsem to nahlásit posádce, ať nenakládají cestující, že musíme vyměnit kolo. Odjel jsem pro kolo a hever. Když jsme se s kolegou vrátili, schody byly pryč, cestující na palubě. Připojil jsem se sluchátky k letadlu a řekl jsem kapitánovi, že to letadlo nemůže odletět, že jsem ho ani nepodepsal k letu. S tím si hlavu nelámali. „Vždyť to není utržené po celém obvodu, to bysme museli mít smůlu a sednout zrovna na to místo. Připravte si to a až se vrátíme z Berlína, tak to vyměníte.“ Stalo se, co se muselo stát, v Berlíně kolo, jak se říká, udělali. A tak se tam z Prahy vezlo kolo, hever a nářadí, aby se to kolo vyměnilo. Soudruzi z NDR měli prd, takže tam letadlo stálo týden.

Společnost s takovým přístupem k technice nemůže fungovat. Podobná společnost byla Air Aruba. Ta vznikla koncem osmdesátých let za vydatné technické pomoci British Airways. Harry van Kuelen, můj někdejší nadřízený v Amsterodamu, mě požádal, jestli bych s ním nedělal na 757, kterou měli pronajatou od BA. Jejich letový řád se neřídil nějakými časy, ale tím, jak rodinný klan, jenž vládl na Arubě, naplnil letadlo látkami, které vyráběli. Cestující je vůbec nezajímali. Takže jsem ležel v posteli v hotelu a najednou telefon, volala Rosie, která společnost zastupovala, že přiletí kolem třetí ráno, jestli budu na letišti. To ještě nefungovaly hlukové normy, takže mohli přiletět kdykoliv. Otočil jsem se klidně na druhý bok a spal dál, protože to, že mají přiletět za dvě hodiny, nemusela být vůbec pravda. Cestou třeba někde přistáli a vyložili část nákladu a pak pokračovali do Amsterodamu. Tedy, pokud pokračovali. Protože se vyskytovali většinou v noci, nemám žádný obrázek. Když společnost vyhlásila v roce 2000 úpadek, dostal jsem na památku plastový model Boeingu 757 v jejich barvách. V současné době existuje nová společnost podobného jména s holandským kapitálem Aruba Airlines. Zjevně se Holanďané nepoučili a zkoušejí experiment znovu.

To bylo něco vzpomínek na dobu pro mne nedávnou.

Fotografie z mých leteckých cest jsou na výstavě v knihkupectví Řehoře Samsy v pasáži U Nováků ve Vodičkově ulici. Není to jen knihkupectví, ale i intelektuální enkláva s výborným vínem. Výstava tam bude celý leden.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.