Ke každé úvaze musí mít člověk nějaký podnět. K dnešním vzpomínkám mi dala podnět předsedkyně mého fan clubu, slečna Matlachová. A druhým podnětem bylo, že jsem se prohraboval starými fotkami a dal jsem dohromady fotky se společným názvem „dnes naposled“.

Když jsem procházel s Honzou a Olinem kolem řad letadel odložených v poušti v Arizoně, říkal jsem si, jaký asi má pocit kapitán, když naposledy vypne motory, stop kohouty dá do pozice „off“, podepíše logbook a vystoupí z letadla, které asi už nikdy nepoletí. Je o tom natočený krásný dokument, jak kapitánka Quantasu přelétává z Australie Boeing 767 do pouště a pak obchází s kameramanem odstavená Jumba Qantasu.

Když jsem si prohlížel fotky z doby celkem nedávné, tak jsem si uvědomil své pocity a znovu se mi vybavil ten poslední den.

31. ledna 2013 si mě pozval ředitel opraven Ing. Konývka, vlastně tehdy už ČSA Technics, do kanceláře. Měl jsem dojem, že jsem zase někde napsal něco, co jsem neměl, nebo že jsem dokonce někde řekl pravdu o stavu ČSA. V té době všude dokola lhali, jak je na tom společnost dobře, pouze zaměstnanci věděli, že k popisu skutečného stavu společnosti se nepoužívá slovo zu grunt, protože je to germanismus a v prdeli je vulgarismus.

Začal to LuftJarda Tvrdík, po něm přišel Lašák, který o sobě tvrdil, že je krizový manažer, což skutečně byl, přivedl ČSA do takové krize, že už to horší být nemohlo. Pak dostal od Janouška jako dárek ČSA Dvořák, Janouškův finanční poradce. Když zjistil, že na to nestačí, povolal kámoše Moreelese z Tatra banky. Tento podivný člověk vůbec netušil, která bije, a byl jen arogantní a s nikým se nebavil. A ten jednu z nejstarších leteckých společností dovedl do úplného hnoje. A začalo se vesele propouštět. Aeroholding slavil, pan Dvořák si vyplatil milionové odměny za prodej letiště, který se neuskutečnil, a ve stejné době si piloti „dobrovolně“ snížili platy. Aeroholding pořádal večírky a modní přehlídky, řadoví zaměstnanci byli vyhazováni po desítkách.

A tak jsem stál před ředitelem posledního ledna 2013 a ptal jsem se, co jsem provedl. „Nic jste neprovedl, ale musím někoho propustit a vy už máte nárok na důchod. Mladí kluci mají půjčky a leasingy. Vy máte důchod, vám nic nehrozí. Tady podepište buď výpověď, anebo dohodu. Když podepíšete dohodu, dám vám roční plat, na který nemáte nárok. Když podepíšete výpověď, dostanete tři měsíční platy.“ Stál jsem tam a nevěřil jsem tomu, co řekl. Podepsal jsem dohodu a vypotácel jsem se z kanceláře. Šel jsem jak ve snách do prďárny a sedl jsem si ke svému počítači. „Co je Honzo, oni tě vyhodili?“ „Jo, přesně tak. Tady si vezmi mou tašku, jsou tam špendlíky do řízení, sluchátka a další věci. Já už to potřebovat nebudu.“ „Kluci, Honzu vyhodili, musíme se s ním vyfotit na památku!“ A tak vznikla fotka u 747 National. Tento odchod jsem obrečel.

Ing. Konývka mi slíbil, že mě doporučí pí Pallové jako průvodce po letišti. Tato práce mě bavila, být s lidmi a kecat o letadlech, to je moje parketa. Ale jednou jsem s dětmi z nějaké školy procházel bezpečnostním filtrem a tam stál opilý, asi čtyřicetiletý manažer, tuším, že se jmenoval Krauz, kterého jsem v životě neviděl. Nepozdravil jsem ho. Což byl nebetyčný malér. A tak mě vyhodili od průvodcování. Bylo to na mé narozeniny, 1. června 2013.

Jenže to jsem se už ocitl v kolotoči nazvaném free lance engineer. Riga, Maroko, Thajsko. Nakonec jsem zakotvil v Praze u neuvěřitelné společnosti NAYAK. Dva roky nočních služeb mě úplně vycucly. Arogantní vedení mi neustále rušilo dovolené, že nemají nikoho do Prahy se slovy: „Jste hrdý člen rodiny NAYAK, nebo ne?“ A to jsem v lednu nahlásil dovolenou v září, a přesto mi ji zrušili. Husarským kouskem bylo zrušení mého letu do Londýna za kamarády dvě hodiny před odletem. Tato společnost jako jediná se mnou jednala jako s opicí z Východu. Měli dojem, že první kalhoty jsem dostal od nich… Po dvou letech nočních jsem si řekl, že je toho dost, a smlouvu jsem dál už nepodepsal.

Při poslední směně 28. prosince 2017 jsem se vyfotografoval s kapitánem a se skvělými kolegy od UPS. Pak jsme to ještě oslavili. Měl jsem tu partu i posádky rád, ale dva roky v noci nespat, to se v mém věku už nedá.

A tak se mi vybavily vzpomínky na mé poslední dny na letišti, o které jsem se s vámi podělil.