Tato událost je stará asi tak patnáct let. Blíží se volby a kdekdo nám slibuje kdeco. Já nehodlám lobbovat (dříve orodovat) za nějakou stranu a také nehodlám za hloupých 500 tisíc Kč bojovat za vaše blaho v Bruselu. Já jsem se před patnácti léty (možná, že to je víc) málem zasloužil o návrat našeho válečného námořnictva.

Opravdu, stačilo málo! Když jsme 400 let úpěli pod Rakousko-Uherskem, měli jsme jako součást tohoto impéria i loďstvo. Za komunistů na vojenské přehlídce na Letné pochodovali matrósové, kteří na Dunaji bránili hranici míru a socialismu proti válečným štváčům (zajímavé je, že většinou lidé chtěli z našeho „ráje“ pryč a ne naopak). Také jsme měli tedy námořnictvo, sice malé, ale naše. I když to vlastně nebylo námořnictvo, ale řečišstvo, protože byli na řece. Teď už nemáme ani to!

Jak k oné události došlo? Inu, taková věc má jasné kořeny: chytrou vodu v hlavě. Můj kamarád v Anglii jednou v hospodě dostal nápad, že prodá svou malou plachetnici s jednou kajutou a koupí si velkou s dvěma kajutami. „Hele, co děláš tenhle víkend, máš volno?“ „Mám, proč?“ „Nejel bys se mnou do Portsmouthu podívat se po nějaké šikovné jachtě?“ Po zkušenostech, jak jsme spolu kupovali jeho ženě Jaguara, mi bylo jasné, že takovou věc bych si neměl nechat ujít. Kamarád totiž pochází z velmi staré šlechtické rodiny a má skvělé školy. Proč mluvím o škole? V Anglii platí více než jinde, že kdo má vzdělání na dobré škole, mluví skvělou angličtinou, tedy kdo má skvělou výslovnost, má dobré školy, a tudíž musí být i zazobaný a může klidně nosit i roztrhané pracovní kalhoty a seprané triko. To může být libůstka praštěného lorda, což je i případ mého kamaráda. Bydlí ve skromném 10+2 ve velké zahradě, před barákem stojí drahá auta, ale on sám nejraději nosí kalhoty na gumičku v pase a vytahaný svetr.

V pátek odpoledne jsme se vydali na jih podívat se po nějakém škuneru. Lodím absolutně nerozumím. Jako suchozemci se mi samozřejmě líbí, ale vím o nich pramálo. Ubytovali jsme se v hotelu na pláži. Byl prosinec, padal sníh a my se šli večer projít. „Já když vidím moře, tak bych tam hned skočil!“ „No a co ti brání?“ „Nemám ručník!“ Vločky vesel poletovaly a dost studeně foukalo. Do temné pláže svítil vývěsní štít hospody, která přímo lákala: „Pojďte sem, jen pojďte, máme tady krb a je tu teplo!“ I vešli jsme a dali si grog. Rum nás spolu s plameny krbu hezky rozehříval.

Ani jsem si nevšiml, že kamarád zmizel. Koukal jsem do ohně, to je ta nejlepší televize na světě, i když má jenom jeden program. Za chvíli se za mnou ozvalo: „Skočil jsem ti do hotelu pro ručník, můžeš se jít koupat!“ Samozřejmě to řekl dostatečně nahlas, aby to každý slyšel. Celá hospoda na mě koukala jako na šílence. „Víte, on je ze střední Evropy a nemají moře, a tak když je u moře, musí do něj vlézt, tak jsem mu donesl ručník, aby se nám nenastudil!“ Lidi z hospody koukali nedůvěřivě ven na poletující sníh a na mě. „Rogere, asi se na to dneska vyprdnu, já mám třetí kritický den, a to je nebezpečný lízt do vody.“ Každý host se vrátil ke svému pití a víc jsme je nezajímali. Jenže to jsem netušil, co přijde druhý den.

Druhý den jsme si po ránu dali něco tekutého moudra a vyrazili do přístavu, kde je několik loďobazarů. V prvním nás uvítal obr s potetovanými rukami. Skutečný námořník, jak z pohlednice. Potřásl si s námi rukou a vyrazili jsme po molech, kde byly kolem dokola zakotvené různé lodě. Motorové s kajutou, rychlostní, plachetky s jedním i s dvěma stěžni. Prolezli jsme kde co. V poledne jsem měl lodí dost. Tak jsme šli na oběd. Roger si nesl tlustou složku s technickými daty předváděných lodí: „To si prohlédneme až večer, teď půjdeme ještě do jedné prodejny, jsem tam ohlášený na druhou.“ Dali jsme si několik piv a panáků a vyrazili jsme.

Přišli jsme do většího přístavu, kde lodí bylo daleko víc. Malý rtuťovitý mužík běhal kolem nás a ukazoval nám jednu jachtu za druhou. Rogerovi padla do oka nádherná loď. Byla to láska na první pohled. Loď si velice pečlivě prohlédl a byl nadšený. Motor Volvo, tedy vlastně Chevrolet, tomu jsem rozuměl. Loď byla zachovalá a dobře udržovaná. Mužík, když viděl, že máme zájem, tedy Roger měl zájem, tak nás vzal do kanceláře, kde nás pohostil zlatistým nápojem z hranaté lahve. Nijak jsme se neupejpali. Já si všiml, že na konci u zděného mola stály nějaké vojenské lodě. Když byl mužík už vláčný, zeptal jsem se, co to je za lodě. Mužík zřetelně ožil. „To jsou fregaty, máte zájem?“ To neměl říkat, Roger se toho okamžitě chytil: „No to je vlastně to, proč jsme sem přišli. Víte, tady John pochází z jedné východní země a shání lodě pro jejich námořnictvo.“ Chlapík si myslel, že jsme si ho jenom tak oťukávali s tou malou lodí a vyběhl ven: „Pojďte, pojďte! Máte štěstí, lodě jsou ve vynikajícím stavu.“

Došli jsme na konec mola, kde stálo zakotvených pět fregat. Nádherné, velké lodě. Veškerá výzbroj bylo demontovaná, zůstaly jenom základy: „Vyzbrojit je znovu by nebyl problém, v některém neutrálním přístavu, nebo zbraně můžeme dovézt do vaší země, to by nebylo nic složitého.“ To řekl, když viděl, že si prohlížím stojany na kanóny a kulomety. Dědek měl už také nakoupíno. Prováděl nás po lodích, které vypadaly jako nové. „Maximální rychlost je kolem šedesáti uzlů, dvě turbíny Olympus, to jsou ty, co pohánějí Concorde. Jestli chcete, tak zítra seženu nějakou posádku, která loď oživí, a můžeme se projet.“

Koukal jsem na to jak na holé skřivánky. Roger byl ve svém živlu. Svou nádhernou angličtinou s dědkem smlouval: „Asi vezmeme všechny, že jo?“ „Jo, můžeme s nimi zatím kotvit u Palackého mostu.“ „No, to je dobré místo, tam budou dobře schovaný, tam je dáme.“ Dědek vůbec netušil o čem je řeč, ale nechtěl se nechat zahanbit, že by něco nevěděl, tak se hned přidal, že loď snadno zmizí u pobřeží, že se může přestříkat barvou, která se dá smýt. Začal nám radit, že to nebude problém vycvičit posádky, že má kontakty na Royal Navy. Začalo zase sněžit a táhla zima od vody.

Pán vypnul osvětlení na lodi a přešli jsme po můstku na pevninu. Cestou jsme dopili láhev whisky. Když jsme došli do kanceláře, chlapík byl šťastný - kde by sehnal zájemce hned na pět fregat? A otevřel další láhev. Teplo a alkohol nám pomohly spřádat plány o budoucnosti našeho válečného námořnictva. „Nezavoláme vaší vládě, že jsme byli úspěšní? Já si myslím, že se dá i ceně hovořit, že?“

„Samozřejmě, to se domluvíme. Záleží na tom, co budete chtít za výzbroj a výstroj. I v tomto základním vybavení to jsou dobré lodě. Podívejte se, mají radar s dosahem a bla bla bla…“ My jsme jenom moudře kývali hlavou. Roger vzal telefon a vytočil číslo: „Dobrý den, mám pro vás dobrou zprávu, ty lodě jsou opravdu dobré, jsou v perfektním stavu. Do konce příštího týdne bychom mohli vyplout na zkušební plavbu. Ano, je jich pět. Tak se mějte, nashledanou.“ Už mi bylo jasné, že mám naváto pod kulichem a také druhá láhev se začala jevit jako prázdná.

„Tady máte mou vizitku, všechna jednání půjdou přes mou kancelář. Mějte se hezky a na konci příštího týdne se ozveme.“ „Dobře, já to postoupím výboru na ministerstvu obrany, mám tam své lidi, nebojte se.“ Rozloučili jsme se a vratkým krokem jsme se odebrali do tmy. Když Roger sednul do svého Bentleye, řekl jsem mu, že bychom asi měli jet taxíkem nebo jít pěšky. „Blázníš, teď, když už máte skoro válečné loďstvo?“ Zařadil a krokem vyjel směr hotel.

V hospodě u hotelu jsme si dali ještě šláftruňk. „Prosím tě, komu jsi to volal, že máme ty lodě?“ „Komu, no tvý ženě, ta určitě zatlačila slzu dojetí, když zjistila, že máte loďstvo, takové štěstí potká ženskou jenom jednou v životě.“ „Co ti na to řekla, prosím tě?“ „Že udělala dobře, že s námi nejela, že jsme zase nametený.“ „A to jsi mu dal svou vizitku?“ „Proč? Ten dědek byl stejně jenom nějakej poskok, co si tam hrál na šéfa, já toho majitele znám. A takhle se vojenský materiál přeci neprodává. Tak jsem mu dal vizitku jednoho lorda z horní sněmovny, který mě prudil v Alma Atě, když jsme tam byli s letadlem asi před měsícem. Byl děsně důležitej a furt se vnucoval, tvrdil, že vyjednává s místní vládou hospodářskou pomoc, nebo co. Tak, co by jim nekoupil lodě?“

Druhý den jsme se vzbudili do krásného zimního dne u moře. Po snídani jsme se rozhodli, že je na čase odjet domů. Sedli jsme do auta a odjeli směr Londýn. „Co ty torpédoborce? Asi se na ně vykašleme, že jo?“ „To nebyly torpédoborce, ale korvety, nebo fregaty, já už nevím, torpédoborec je daleko větší loď. Ta by se ti k Palackého mostu nevešla. Kterej je to vlastně ten Palackého most?“ „To je ten jak je tam rybí restaurace, co tam chodíme. Představa, že tam budeme popíjet víno a jíst kapra a před námi bude kotvit naše české loďstvo, ta mě nadchla!“

Nedávno jsem vyprávěl tento příběh mému kamarádovi Honzovi, rozhlasovému moderátorovi, a tomu zazářila očka: „Ty vole, kdyby vám nedošla kořalka, tak jsme mohli mít loďstvo! No to je smůla! Bitva o mělnické sklepy, ta by vešla do dějin! Už vidím Lobkowitze, jak se vzdává naší námořní přesile!“

A tak když nás oblažují naši ušlechtilí budoucí poslanci svými sliby, co pro nás všechno udělají, já, aniž bych aspiroval na poslancování v Bruselu, jsem málem obnovil naši odtrašující námořní sílu, když naše loďstvo kamsi zašantročil Viktorek Kožený!