Víte, co je pocit bezmocného vzteku? Je to jeden z nejhorších pocitů, které znám. Naposledy v práci. Jsou čtyři hodiny ráno, fouká ledový vítr a honí sněhové vločky. Kapitán letadla mi volal do sluchátek, že má povolení k vytlačování. Jenže řidič tahače, který by pohnul s letadlem nikde, nikde není ani člověk, který by odjel se schody. Když jsem oslovil kluka kolem osmnácti, jestli by mohl odpojit pozemní zdroj, ten uhrovitý chlapec mi řekl, že neví, jak se s tím zachází, a tím to s skončilo.

Stál jsem pod letadlem naprosto bezmocný a vztek se mnou cloumal. Nevyspalý a zmrzlý a do toho se mě kapitán zeptá, proč se nic neděje. Těžko jsem mu mohl říct, co si o tom myslím - že je to banda hovad a jiné vulgarismy. Dost možná, že to byla jen shoda náhod, že se to stalo. Jak jsem byl vytočený, nic slušného mě nenapadlo a díky mé znalosti anglických vulgarismů by mi ani nedělalo velké potíže to přeložit. Ale udržel jsem svůj vztek na uzdě. Pomalu se přiloudali příslušní zaměstnanci a strašně se divili, že jsem na ně řval, proč nejsou u letadla, když ho mají obsluhovat. „Dyť my jsme byli jenom tamhle kouřit!“ „No jo, ale letadlo stojí tady a těžko ho za vámi budu tlačit, pánové.“ Vyhlídka na teplo kanceláře se blížila. Vztek mě přešel, až když do mně zasyčel hrnek horkého čaje.

Nedávno mně přišla nějaká platba ze zahraničí. Na papíru, který jsem si vytiskl, jsem našel položky: stav před, příchozí platba, odečtený poplatek a konečný stav. Konečný stav by totožný s původním stavem minus poplatek 150 korun. Jak jsem neustále nevyspalý a unavený, nikam se mi nechtělo, ale nakonec jsem se přemluvil a odjel k Andělu, kde je pobočka ČSOB. Tam stály dvě dívky ve slušivých kostýmcích a ptaly se mě, s čím mi mohou pomoci. Ukázal jsem jim papír, který jsem si přinesl z domova. „To ale není naše banka, to je Poštovní banka!“ „Prosím vás a co je napsáno tady v záhlaví? Není tam náhodou napsáno ČSOB? Je!“ „Ale to je poštovní banka a ne naše!“ To jsem už zvýšil hlas a řekl jsem: „Možná, že neumím číst, ale tady je napsáno ČSOB!“ „To je Poštovní banka a ta má červené produkty a my máme modré produkty a neřvěte nám tady! A na shledanou!“ Popřál jsem jim příjemný den, i když jsem to opravdu nemyslel upřímně.

Odešel jsem na poštu V botanice, hlavní poštu Prahy 5. „No víte, my jsme jakoby banka a my vám s tím nepomůžeme.“ „Takže vy nejste banka, vy jste jakoby banka, ale tady na dveřích máte napsáno, že jste banka a ne jakoby banka.“ „Musíte jít na hlavní pobočku na Štefánikovu ulici. Tam je naše logo, to najdete!“ Ano, logo tam bylo, ale ve dvoře... Vystál jsem si tam frontu, protože v moderním interieru byli jen dva zaměstnanci. „S čím vám mohu pomoci?“ Chlapec mě s úsměvem vybídl, abych se posadil, i dal jsem mu onen inkriminovaný papír. „No to tedy fakt nevím!“ „Ale to si už děláte srandu! Jsem opravdu v bance? Nebo v řeznictví?“ „Počkejte, já se na to podívám!“ „To budete opravdu moc hodný! A mám za to, že jste tady dokonce kvůli tomu!“

A tak pán koukal do papíru, až mi nakonec řekl, že je vlastně vše v pořádku, že akorát počítač vygeneroval vyúčtování o řádku níž. „A co je těch sto padesát korun, které jste mi odečetli?“ „Moment, já se zeptám.“ Takhle s vámi jedná zaměstnanec banky, který netuší, za co vám banka srazila peníze, i když je u toho jakýsi kód. Zavolal komusi a tam se dozvěděl, že to je poplatek za to, že mi přišly peníze! „Ale tady je, že poplatek za výměnu euro za koruny je nula!“ „Ne, to je jenom za to, že ta platba přišla!“

Tak to byly dva případy bezmocného vzteku. První jsem vyřešil tím, že jsem si dal hrnek horkého čaje, druhý jsem vyřešil tak, že jsem odešel k jiné bance.