Sedmnáctý listopad! Je mlha, zahrada je podzimně smutná. Po svém oblíbeném pozorování svítání jsem uvařil snídani a vzbudil Zuzanu. Po dopolední kávě a příjemném povídání v arkýři, odkud k nám velkými okny proniká podzim, jsem se odebral do kuchyně, abych vytvořil nedělní krmi.

Při vaření rád poslouchám rádio a lituji, že neexistuje přijímač, který automaticky vypíná hudbu, protože to, co vysílá Radiožurnál, je nevěřitelný hudební hnůj. Někdy se podaří redaktorům i husarský kousek. Dnes například vyprávěl Felix Kollmer, bývalý šéf mé maminky, jak v Terezíně kradli napůl shnilé koňské vnitřnosti, které jedli syrové, jen aby zahnali strašný hlad. Bývalý ředitel VÚZORTu který má být dnes vyznamenán medailí "Paměť národa", vzpomínal na své dětství. Po jeho vyprávění zapěl Jožo Ráž, někdejší pěvec ÚV SSM, nyní recyklovaný a téměř odbojář… Chudák pan inženýr, kdyby věděl, kdo přijde po něm! Mám rád Lucii Výbornou a Jan Pokorný, ředitel a moderátor Radiožurnálu, nejsou žádní tupci, ale že si nedokážou vybrat lepší muziku, to nechápu. Novodobí čeští pěvci na Radiožurnálu nezpívají, ale mečí, a recyklovaní normalizační umělci včetně národního pokladu mi lezou krkem.

Národní poklad se objevil na plakátech vystoupení skupiny rudoarmějců. To je na poblití, čtenáři prominou. Není to tak dávno, ce se soudila s Martou Kubišovou a lhala o tom, jak ji bolševik pronásledoval. Pronásledoval? Tak maximálně po bytě… Koncert se naštěstí nakonec nekonal. Proboha, jak na to někdo může jít? Stejně tak na Alexandrovce, cožpak jsme jich neměli dost? K těm se váže historka z jejich letu zpět do Moskvy před několika roky. Najali si letadlo ČSA i s posádkou, samozřejmě. Postaru přiběhla vyděšená šéfová kabiny do kokpitu a hlásila kapitánovi, že v životě neviděla tolik ožralých lampasáků pohromadě: "A všichni zpívají!" "Dokud zpívají, tak je nechte, hlavně ať nezačnou tančit! To by byl průser, to bych to éro na nebi neudržel!" Naštěstí zůstalo u zpěvu.

Ale co se divím? Když jsme potřebovali do práce prověření NBÚ, údajně kvůli Unii, čekal jsem a nic jsem v zákonné lhůtě nedostal. Nakonec jsem se vydal Na Popelku, kde tento bohulibý ouřad sídlí v bývalém pivovaru, kde dříve sídlila továrna na svítidla NAPAKO. Jaký byl můj šok, když mě tam přijal estébák z letiště a v ostatních kancelářích seděli jeho kámoši, kteří léta rozhodovali o našem bytí a nebytí. Tehdy seděli ve čtvrtém patře administrativní budovy a dusili nás, seč jim síly stačily, aby ochránili socialismus. A pak se pouze přestěhovali do nového ouřadu, přestali být estébáky a stali se referenty BIS, aby chránili kapitalismus. To jsou ale paradoxy, pane Vaněk! (V. Havel, Rozhovor)

V televizi a v rádiu jsou vzpomínky na 17. listopad. Co se stalo policajtům, kteří tak hrdinně mlátili bezbranné lidi? A těm fízlům, kteří chytali a mlátili ty, kterým se podařilo utéct? Nic, vůbec nic! Před několika lety jsem se omylem dostal na ples Policie ČR. Bylo to v době, kdy velitel zásahu na Národní třídě dostal od svých kámošů na vnitru jakousi vrcholnou funkci. Díky tomu, že to novináři vyšťourali, tak ho museli odklidit. Na plese byl za hvězdu a jeho kolegové se s ním fotili! Když jsme se Zuzanou zjistili, kam jsme se to dostali, vypili jsme víno, které bylo součástí vstupenky, a rychle jsme vypadli. Tomuto světu opravdu nerozumím a je mi z něj špatně. Chybí mi jen vyprávění, jak chudáci příslušníci (policajti) trpěli, protože měli pohotovost, a jak jejich jemné duše uráželo sprosté nadávání mlácených, vždyť měli na paměti jen jejich dobro! Jak říkával Jan Werich: "A jede se dále, močálem temným kolem bílých skal!"

A tak se raději kochám podzimní zahradou a poslal jsem kamarádovi Petrovi sms, jestli bychom neměli podzimní nostalgii zahnat sklenkou červeného. Také vzpomínám, jak v době, kdy se v Praze tvořily dějiny, jsem seděl v Londýně, koukal na televizi a nevěřil vlastním očím, co se děje. Když si potom pro mne tehdy čtyřletý synek přiletěl, málem jsem ho samou radostí rozmačkal! Dnes jako potulný mechanik létám po světě a opravuji letadla a nepřijde mi to vůbec divné. A přitom to není tak dlouho, co jsme mohli tak maximálně k Balatonu! A říkám: "Zaplať pánbůh!"

***************